Můj příběh je možná jen banalita, ale jistě se mnohým stalo něco podobného. Pouze nechápu, nač živíme z naších odvodů tolik arogantních a neschopných úředníků. Neříkám, že jsou všichni stejní, jsou mezi nimi i lidé slušní a ochotní pomoci, jen mám pocit, že odměňováni jsou lépe ti, kteří odradí klienty, aby ušetřili státu peníze a dokázali vlastní nepostradatelnost.
Když nám zemřel loni v lednu tatínek, byly úplně jiné starosti a především smutek, takže jsme si ani nevšimli, že v záplavě kondolencí byly dva dopisy, adresované na již zesnulého tatínka. Ten první byla upomínka z nemocnice, že jim dluží devadesát korun, když tam dcera volala, že nám žádná složenka nepřišla a dědeček je mrtev, sdělili ji, že dluží za pohotovost, přitom ho odvezla rychlá záchranka. Než by se dohadovala, jela to do nemocnice zaplatit, přitom si ho v nemocnici nechali a za další dny jejich „neléčení“ byl osvobozen. Druhý dopis přišel více než měsíc po pohřbu od VZP, celou dobu platil tatínek nehorázné doplatky za léky, ale tentokrát mu sdělovali, že ve IV. Q.2009 přeplatil devět set dvacet jedna korun. Peníze pošta pochopitelně mamince nedala a my nad tím mávli rukou. V březnu jsem byla předvolána k notářce k předběžnému řešení pozůstalosti. Paní notářka byla velmi milá, vše proběhlo rychle a bez zbytečných průtahů. Měla jsem již všechno podepsáno a při loučení jsem zmíněný dopis vytáhla jako kuriozitu. „Neberte to, paní doktorko, že se domáhám pro maminku devíti stovek, tatínka ji to stejně nevrátí, spíše jsem to vzala jako ukázku toho, jak rychle pracují úředníci, když jsme kartičku tatínka vraceli hned první pracovní den po jeho skonu.“ Paní notářka si dopis vzala, okopírovala a odpověděla: „To byste se divila, už jsem měla případ, kdy se příbuzní domáhali čtyř korun. Nevidím důvod, proč by si měla pojišťovna peníze ponechat, pouze usnesení dostanete o něco později, protože musí zaslat dotaz na VZP a Vy si pak pro peníze s tím usnesením zajdete!“ Notářce jsem poděkovala za laskavost a celou cestu domů jsem si nadávala, že jsem ten dopis vůbec vytahovala, zbytečně si způsobím problém, protože ten papír určitě přijde době, kdy budu po další operaci nohy,opět nebudu moci chodit a dcera mne bude muset dopravit autem do města, zbytečně projedeme benzín, bude si muset zajistit hlídání vnuček a kdoví jak se vůbec budu belhat o berlích a ještě tam budu vypadat jako hlupák, který se domáhá pár korun. Když konečně dorazilo usnesení z notářství, tak jsem skutečně musela do krajského města na pobočku VZP. Za devadesát korun si dala ověřit listiny, zaplatila dceři za benzín a dlouhé měsíce čekala, při urgenci mi pouze arogantně sdělili, že to posuzuje právní oddělení a oni na to mají půl roku. Dne 24. 9. 2010 jsem našla na účtu připsánu platbu od VZP Kč 917,04. To jim zřejmě tak dlouho trvalo to přezkoumání, aby ušetřili 3,96 korun a mohli vykázat svou činnost. Z toho plyne poučení, že někdy je lepší těch pár stovek oželet, než se potkat s důležitým úředníkem, který je pravděpodobně odměňován za to kolik odradí klientů.
