Nejsem žádná mladice a poznala jsem ze života hodně podpásovek, takže jsem se domnívala, že již znám téměř všechny stránky lidské povahy, jak jsem zjistila, tak stále se musím učit být otrlá, protože v dnešním světě se závidí či vyvolá nevraživost snad každá banalita.
Seděla jsem téměř dva roky doma odkázaná na pomoc celé rodiny a tak abych se úplně nezbláznila, podotýkám pouze, že jsem ve vesničce, kde dávají lišky dobrou noc a není tu ani pošta, ba nějaký obchod a pokud jsem se dostala vůbec někam, tak pouze na lékařské kontroly a ani ty bych bez dceřiny obětavosti nezvládla. První dva měsíce jsem se nedostala ani k počítači, takže jsem přečetla snad celou knihovnu, konečně byl čas přečíst, co jsem odkládala až bude čas. Později jsem se učila znovu chodit, takže jsem měla dost práce sama se sebou. Po čase jsem si po večerech, při mé nespavosti, sedávala k počítači a objevila jsem Chytrou ženu, snad více než třicet let, od mých mladických pokusů, jsem nikdy nic nenapsala. Výše uvedená rubrika mě zaujala a já využila nabídky na psaní článků, nejvíce asi zaujal popis „Honba za Narozeninovým pokladem“, sama jsem byla překvapena, že Chytrá žena můj příběh zveřejnila, ještě předtím jsem v rámci soutěže napsala zážitek „Výlet na Lešnou“, taky kupodivu otištěný. Tyto články nemůžete posoudit, na tomto blogu jsem se nezveřejnila. Protože jsem se potřebovala zabývat něčím, co by odvedlo moji mysl od všech problémů a strastí, které mi život připravil a abych úplně nezakrněla, začala jsem do redakce posílat své příběhy, či mých známých. Moje psaní je velmi neumělé a divím se, že si paní redaktorka dávala tolik práce a moje články upravovali, aby byly vhodné k otištění. Když jsem začala psát, zdaleka jsem netušila, že tolik mých článků bude publikováno, pro mě je to spíše způsob terapie, kdy se potřebuji vypořádat se všemi trampotami, které v současnosti postihují nejen mne, ale celou moji rodinu, umožňují mi si urovnat myšlenky a úplně nezakrnět, neutápět se v sebelítosti. Jaké však bylo moje překvapení, když 9. ledna tohoto roku byl otištěn můj pravdivý příběh „Nejlepší přítel“, ten je na blogu uveden pod názvem "Nejlepší přítelkyně", kdy jsem zjistila, že jsem napadena ženami, že své články opisuji a byl dokonce uveden časopis, který ani nevím, že existuje. Jednak čtu časopisy minimálně, nemám peněz nazbyt, zde ve vesnici se ani neprodávají a pokud se mi chce někdo skutečně zavděčit, tak mi koupí spíše nějakou dobrou knihu, nebo časopis z oblasti literatury záhad a faktů. Marně přemýšlím odkud se v těch ženách, které na můj článek reagovaly a křivě mě obvinily z opisování, tolik zloby a záštiplnosti bych opravdu nečekala, zejména od žen, které vůbec nic neví o mně, vůbec se neznáme a netuším k čemu tolik kritiky, pokud se jim mé články nelíbí, nikdo je nenutí je číst. Jistě diskuse je důležitá, měla by člověka obohatit a poučit, nikoli však být vedena konfrontačně ve snaze ublížit a znechutit k dalšímu psaní. To bylo smyslem jejich příspěvků? Jedná se o můj vlastní příběh, nemohu zde uvést skutečná jména, to snad každý pochopí, ale moje rodina by mohla dosvědčit, že se skutečně udal, jenže takové věci přece nebudu řešit na stránkách veřejných, vždyť většinu tahle hloupá a záštiplná diskuse ani nezajímá. Marně přemýšlím, co těm čtenářkám na mém psaní vadí, vždyť určitě zdatně přispívají, dle počtu zlatých hvězdiček u jejich přezdívek. Já se dokonce ani neskrývám, skutečně jsem Zdeňka.Dokonce jsem napadána, že lidem vykám, nebyla jsem vychována na potkáni a obzvláště cizím lidem tykat, netykám ani svým tetám a strýcům, natož lidem, kteří nejsou mi přátelé, nebo nejbližší rodina. Zkrátka nikdy netykám lidem, se kterými jsem husy nepásla a vykání považuji za znak úcty, což je některým pisatelkám cizí, etiketa jim zřejmě nebyla vštěpena. Jsem prostě venkovanka, která se zřejmě narodila do jiné doby. Vůbec netvrdím, že se podobný příběh nemohl stát, vždyť nežiji v tomto světě sama, ale můj napadený příběh se skutečně stal, to já jsem v něm ta hloupá a napsala jsem ho v dobré víře, aby si lidé dávali pozor, komu dávají svoji důvěru. Možná jsem ho mohla napsat podrobněji, vždyť trval přes dvacet let, ale to by nebyl článek, ale román na pokračování. Domnívala jsem se, že na stránky „Chytré ženy“ se chodí pobavit a poučit inteligentní a rozumné ženy, dnešního dne jsem zjistila, že jsem stále nepoučitelná naivka, která stále vidí v lidech to lepší, než se přesvědčí o opaku. Nepochopila jsem tedy jejich důvod výpadů! Mám přestat psát? Na stránky Chytré ženy však již dávno nepřispívám a proto jsem začala psát a publikovat zde.
