Myslím si, že podobná úvaha nad smyslem lidského života, napadne každého z nás´. Tak to mé blábolení pouštím do světa, jistě dostanu reakce, co všechno jsem vynechala, možná však přejde tento článeček bez povšimnutí i to je možné, zase si tolik nefandím.
Snad nejlépe je člověku, pokud je malým dítětem, netvrdím sice, že i ten malý človíček nemá svá trápení, která považuje za světoborná a nejvíce touží být starší, moci se zbavit vlády dospělých. To až později si vzpomene na teplo máminy náruče a jistotu, kterou skýtal táta. Přichází období puberty. Všichni dospělci jsou ti hloupí, ničemu nerozumí a zejména brání mladým v rozletu. Všichni si pamatujeme na žabomyší války a touhu vyletět z rodného hnízda. Všechny dobře míněné rady jdou mimo, přece svět patří nám a staří nás nikdy nepochopí. Asi se to tak správné, každý si musí ta svá ústa nabít sám, aby později litoval, že nechtěl nic slyšet a často hloupě vzdoroval. Kolik si mohl později ušetřit zbytečného trápení. Později se stavíme na vlastní nohy, budujeme si kariéru, vztahy a začínáme se chovat dospěle, již se dokážeme podívat pravdě do očí a návraty k rodným kořenům se stávají běžné i když ne vždy snadné, právě díky chybám, jež jsme natropili. Zde je třeba ocenit rodiče, kteří neodmítnou podat pomocnou ruku a oddechnou si, že jsme snad konečně dospěli a dostali zdravý rozum. Snažíme se žít vlastní život, chceme se vyvarovat chyb z chování svých rodičů, ne pokaždé se to daří, často, ať neradi, si začínáme uvědomovat, že se chováme podobně, přebíráme jejich názory, gesta. Jistě, žijeme jinak, to by ani nešlo, vývoj se nedá zastavit, ale své dětství v sobě si neseme po celý další život. Přichází doba, kdy s rodiči řešíme podobné problémy, jaké si oni prožívali s námi, jenže tentokrát se trápíme nad výstřelky vlastních dětí, může nás uklidnit jen to, že většina se vybouří a časem zklidní, podobně jako my. Všechno se opakuje, nic se neděje náhodně. Horší časy nastávají, kdy již je třeba pomáhat stárnoucím rodičům, vracet jim všechnu tu lásku a péči, přitom se rvát o vlastní živobytí a ještě být oporou vlastním dětem. Zde si často povzdechneme, jak to ti naši tehdy vlastně zvládali a začínáme je obdivovat. Nejhorší nás pochopitelně teprve čeká, dokázat se vyrovnat s odchodem rodičů z tohoto světa, teprve si uvědomujeme, jak nám v životě chybí. Pochopitelně nejhorší smutek opadne, ty špatné vzpomínky zasouváme podvědomě do zapomnění a uchováváme si především to hezké, co nám život dal… Nezapomene pochopitelně na své blízké nikdy, to ani nejde, zvláště pokud jsme prožili šťastné dětství a rodiče nám byli vždy nablízku, ochotni podat pomocnou ruku. Blíží se stáří a kolotoč se otáčí tím směrem, který si málokdo připustil. Začínáme být závislí na pomoci svých dětí, přicházejí nemoci, bolesti a mnohdy nelehký konec života. To kolo se dotočilo a nelze z něj vystoupit… Přemýšlím nad smyslem lidského života. Člověk se narodil, splnil svůj úkol a odešel. Mnohdy pochybuji a rouhám se. Ptám se, zda má toto nějaký smysl. Proč tu vlastně jsme, když se nikdy nedovíme, co bude po nás…
