Stále jsem napadána, že umím pouze fňukat a stěžovat si. Pokud napíši něco, co je v životě veselé, stejně to nikdo nečte, přesto se dnes nebudu vyjadřovat k žádným katastrofickým ani politickým událostem. Prostě se svěřím se zážitkem obyčejného dne.
Měla jsem na starosti své milované vnučky, říkám jim J+J, tedy Jituška a Janička (pět a tři roky). Jak zabavit tak malé dětičky, když celý týden prší, nemohou ven, tak mi nejdříve vzorně posnídaly, udělaly si ranní hygienu, dle možností si samy poskládaly pyžamka. Chvíli si skládaly lego, malovaly, ovšem čas ubíhal velmi pomalu. Co vymyslet dál? Vyhrabala jsem ještě po dceři pexeso (nikdy nic nezničila), takže různých hraček a her mám doma požehnaně. Tak jsme usedly ke stolu, děvčata jsou bystrá a tak pochopitelně vysoce vedly i když je pravdou, že jsem se moc nesnažila. Nejvíce smíchu jsme si uživaly, když otočily správnou dvojici a já vykřikla? „Podvodnice jedna!“ Smály se až se za břicha popadaly, jenže proč jim neudělat tu radost. Vystřídaly jsme asi tři hry. Vysoce jsem prohrávala a tak jsem naoko předstírala pláč, že všechno vysbírají a babičce nic nezůstane. Stalo se něco úžasného, co bych u tak malých dětiček nikdy nečekala. Ta mladší mě začala hladit: „Babičko, neplač!“ a pak mi přesunula všechny svoje obrázky. Ta starší okamžitě udělala totéž. Byla jsem velmi dojata… Na závěr si počítaly body, měly pouze čtyři a pět, vždyť mi všechno daly a ještě se radovaly, že babička vyhrála. Někdy tak málo stačí člověku ke štěstí!!! Vzorně po sobě uklidily, hrnuly se do kuchyně, že mi pomohou uvařit oběd, bylo to velmi dojemné. Po návratu dcery, jsem ji vše vyprávěla, skoro mi nechtěla věřit i když konstatovala, že jsou většinou velmi hodné, ovšem ve svém věku mají nárok i na toho trochu zlobení. A tak si říkám, že přes všechny trampoty, stojí přece jen za to žít a občas se radovat, že děti jsou zdravé a milé. Jen nepodléhat depresi. Karma za tento článeček bude mizivá, ale napsala jsem něco jiného, než píši obvykle.
