Delší dobu jsem se v psaní odmlčela, všechno se točilo okolo politiky a vlastně se psalo stále dokola o jednom. Nechtěla jsem přispívat se svou troškou do mlýna ve stejném duchu.
Dnešní vzpomínámí a vlastně úvaha se mi píše velmi těžce, protože se snažím přemýšlet o tom, co se změnilo. Proč mladý muž, kterého jsem si vážila a bránila ho před „útoky“, se změnil ve směšnou a vlastně nešťastnou figurku. Přes varování přátel, že se těžce zklamu ve své důvěře, stále jsem hledala to dobro, které tam bylo, alespoň já o tom byla přesvědčena. Osoba je skutečná, zajisté se pozná a pokud to bude někdo číst, ho pochopitelně hned zařadí do své škatulky. V žádném případě mu nechci ublížit, už vůbec ne zesměšnit. Spíše bych ho ráda přiměla k zamyšlení nad sebou samým. Snad se ještě dokáže vzpamatovat, než ztratí všechny přátele a odmítne pomocnou ruku, kterých šmahem ubývá. Když jsem se začala seznamovat s facebookem, zaujal mne svými články mladík, který se tehdy věnoval problematice zdravotně postižených. Sama do této skupiny také patřím a vlastně jsme se seznámili díky tomu, že měl skutečně v malíčku sociální oblast a jeho články byly dobře napsané. V mnoha případech mi kvalifikovaně poradil a s jeho radami jsem také i když v mnohem menší míře, začala psávat i když pochopitelně jinak. Také díky svým článků jsem získala přátele z řad zdravotně postižených, později se okruh rozšiřoval o lidi stejně smýšlející a dnes mohu říct, že mám přátele i ze zcela opačného spektra mých názorů. To jsem, ale poněkud odbočila, někteří noví známí se podivovali, že si s dotyčným psavcem rozumím a varovali mě, že mnohé, kteří mu chtěli pomoci, velmi zklamal a ponížil. Nějak mi to k němu nesedělo, omlouvala jsem ho, že každý máme právo být občas nevrlý a všem doporučovala, aby se pokusili vžít do jeho nelehkého osudu. Mladý muž, inteligentní, upoutaný na vozík, toužící po normálním životě… Ke svému zděšení jsem postupně zjišťovala, že se ve svých článcích vyjadřuje prakticky ke všem tématům, absolutně nesnášenlivý ke svým oponentům. Později už to gradovalo do špinění a štvaní všeho a všech. Skutečně se časem začal zesměšňovat, trpěl představou, že jedině on má pravdu, všemu rozumí a cítil se celým světem zneuznám. Vrcholem ztrapnění byla jeho milotná poezie. Většina z nás si touto etapou prošla, ale skutečně výborných básníků je velmi málo a každý soudný člověk své pokusy nechal v šuplíku. Ne tak, dnes již můj bývalý kamarád, zveřeňoval svou tvorbu, která opravdu nebyla na takové úrovni, aby byla určena pro cizí oči. Snažila jsem se diplomaticky mu naznačit, že ne všechno je vhodné k zveřejnění. Nic nepomohlo a naše komunikace začala postupně odumírat. Bylo mi ho líto, jako člověka, který se cítí všemi ubližován a sám o sobě přesvědčen, že jeho genialitu nikdo nechápe. Celé naše kamarádství skončilo vlastně tím, že jsem v nějaké banální diskuzi, kterou už ani nemám chuť hledat, mi napsal veřejně, za můj opačný názor, že jsem hloupá. Snažila jsem se na chatu ho upozornit, že bych mohla být jeho matkou a měl by se mírnit. Neomluvil se, neuznal své hrubé napadání a tak jsem ho blokla a už nevím, co píše. Vlastně mám klid a nemusím při čtení jeho, dnes bohužel snůškou nenávisti, se stydět za něj, že se tak ztrapňuje. Co závěrem? Snad se o článku doví a zamyslí se nad vlastním egem. Přála bych mu vše dobré, ale obávám se, že je natolik přesvědčený o své nadřazenosti a zhýčkán z dětství, že všichni jsou tu pro něj, že toho není již schopen. Nakonec skončí, jako zapšklý a všemi neoblíbený člověk. Takže, bývalý kamaráde, loučím se s tebou oficiálně, pokud si uvědomíš své chyby, splní tento elaborát svůj účel, v opačném případě je mi tě líto a není ti pomoci a budeš žít velmi smutný život, všemi opuštěn.
