Zima přechází do jara, jaro splývá s létem, bouřky to potvrzují. Voda odnáší pole, pole má nesprávně brázdy, schází meze a remízky, ale když na to někdo upozorní, je nazván eko-teroristou. Tak.
A tak dál ... Pokosili trávu, udělali hromady a odjeli. Hromada trávy nevoní jako seno. Když ji nechají déle, začne zapáchat a téci. Když potom tu tekutou hromadu odvezou, zůstane po ní na trávníku skvrna, která se dlouho nezhojí...
Ale vedle to žije, kosáček dobývá svoji potravu, tráva odletuje, mech a hlína odletuje, klacíky odletují, ale kosáček nepolevuje ve svém úsilí, loví dál. Žížala nemá šanci.
Vpodvečer potkám kosáčka, ocas nahoru jako slepice, křídla dolů, a Ťok ťok ťok ! Dnes je pořádně rozpumprdlíkovaný.
Jedu jedu po cyklostezce na Luka, (až kukačka zakuká - mimochodem, nakukala mi opět, že zde budu ještě 100 let), pozdravím Alfonse, jak sedí ve stínu a hraje na balalajku, konkuruje mu cvrček, který hude pod zemí, až to vytváří zvláštně rezonující ozvěnu. A nejen cvrček, také žáby v řece si ladí hrdélka na svoje večerní skřehoty.
Přes cyklostezku si to hasí housenka, černo-rumělková, zahlédnu také ještěrku zelenou jako drahokam. Asi smaragd.
Trrrr! ozývá se lesem. Lesní pan doktor letí, málem si ho spletu s kosákem, dřepí na palouku a huláká: Tyx, tyx!! Nakonec ukáže červené a bílé skrvnky, protože on není kos, on je strakapoud. A léčí stromy.
Vidím pána, jak kosí trávu - kosou. Má úcta. A pomáhej Pán Bůh, říkávalo se kdysi na potkání. A sekáči odpovídali: Dejž to Pán Bůh. Bude seno, bude se obracet a bude vonět. .
Kačenky plynou po řece. Radostně se koupou, mávají křídly a ochotně se potápí, jako by to byla nevšední záležitost. Inu proč ne.
Kde se vykoupu já? Rybáři hospodaří, města hospodaří, vody jsou kalné, zelené nebo zarostlé plevelem - a pak se uřícený cyklista nemá kde smočit.
