Jak se to má

Zima přechází do jara, jaro splývá s létem, bouřky to potvrzují. Voda odnáší pole, pole má nesprávně brázdy, schází meze a remízky, ale když na to někdo upozorní, je nazván eko-teroristou. Tak.

A tak dál ... Pokosili trávu, udělali hromady a odjeli. Hromada trávy nevoní jako seno. Když ji nechají déle, začne zapáchat a téci. Když potom tu tekutou hromadu odvezou, zůstane po ní na trávníku skvrna, která se dlouho nezhojí...

Ale vedle to žije, kosáček dobývá svoji potravu, tráva odletuje, mech a hlína odletuje, klacíky odletují, ale kosáček nepolevuje ve svém úsilí, loví dál. Žížala nemá šanci. 

Vpodvečer potkám kosáčka, ocas nahoru jako slepice, křídla dolů, a Ťok ťok ťok ! Dnes je pořádně rozpumprdlíkovaný.

Jedu jedu po cyklostezce na Luka, (až kukačka zakuká - mimochodem, nakukala mi opět, že zde budu ještě 100 let), pozdravím Alfonse, jak sedí ve stínu a hraje na balalajku, konkuruje mu cvrček, který hude pod zemí, až to vytváří zvláštně rezonující ozvěnu. A nejen cvrček, také žáby v řece si ladí hrdélka na svoje večerní skřehoty. 

Přes cyklostezku si to hasí housenka, černo-rumělková, zahlédnu také ještěrku zelenou jako drahokam. Asi smaragd.

Trrrr! ozývá se lesem. Lesní pan doktor letí, málem si ho spletu s kosákem, dřepí na palouku a huláká: Tyx, tyx!! Nakonec ukáže červené a bílé skrvnky, protože on není kos, on je strakapoud. A léčí stromy. 

Vidím pána, jak kosí trávu - kosou. Má úcta. A pomáhej Pán Bůh, říkávalo se kdysi na potkání. A sekáči odpovídali: Dejž to Pán Bůh. Bude seno, bude se obracet a bude vonět. .

Kačenky plynou po řece. Radostně se koupou, mávají křídly a ochotně se potápí, jako by to byla nevšední záležitost. Inu proč ne.

Kde se vykoupu já? Rybáři hospodaří, města hospodaří, vody jsou kalné, zelené nebo zarostlé plevelem - a pak se uřícený cyklista nemá kde smočit.