Evžen Plocek, třetí pochodeň

Nedávno, 4. 4., proběhlo výročí sebeupálení tzv. třetí pochodně, Evžena Plocka, dělníka z Motorpalu, jenž de facto do posledního dechu zůstal komunistou. Dodatečně se postupně dozvídáme, jaké zvěsti jeho smrt doprovázely. 

Jaké šetření i fámy doprovázely jeho oběť v totalitní éře a jak těžce se dodatečně hledá pravda? V Centru dokumentárního filmu kina Dukla v Jihlavě se 5. dubna promítal film Třetí pochodeň režiséra Martina Řezníčka, nejprve pro základní i střední školy, později dospělá veřejnost nenaplnila ani maličký sál Edison, avšak přišli režisér, historik, pamětníci i vnuk Evžena Plocka. 

Školní děti nemohly uvěřit jedné věci - jak se mohlo podařit takovou událost utajit před lidmi v zemi po 20 let? V dnešní době internetu a knih bez cenzury si nedokážou představit, jak to tehdy mocipáni dokázali, aby se na oběť jistého člověka dříve či postupně - zapomnělo. Jaká to byla MOC, která to dokázala?

To, že E.P. zůstal komunistou, je fakt, který zde nemíním jako výčitku. V tehdejší době se uvažovalo v dobových intencích. Pokud byl E, Plocek opravdu reformním komunistou, poslední kapkou k zavržení života v takové společnosti mohla být informace, že Dubček bude muset odstoupit z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Tehdy Plocek zmlkl a jeho ticho je vysvětlováno tak, že v ten okamžik pojal úmysl upozornit na upadající společnost zápalnou obětí. Lidé chtěli reformu systému, během Pražského jara byli plni očekávání, že otěže z Kremlu povolí a budeme moci žít v "socialismu s lidskou tváří". Když tato naděje zhasla, někteří lidé s hlubším svědomím odmítli pokračovat v životě. 

Údaje o E. Plockovi jsou rozporuplné - když se zeptám na 3 promile alkoholu v jeho krvi v době zapálení se, režisér mne s úsměvem upozorní, že zde, u nás na východě, by si každý dal panáka na kuráž. Dále historik Dr. Šplíchal s pochopením hovoří o tom, že člověk velmi dobře věděl, jak to bude bolestivé, a potřeboval se nějak povzbudit. Jisté je to, že k rozhodnutí zápalné oběti se Plocek dostal úvahou ve střízlivém stavu. Tomuto rozhodnutí předcházelo jeho zklamání, úvahy, zoufalství z nevidění východiska a další aspekty.

Vnuk Aleš věří, že čin jeho dědy skutečně politickým byl. "Už z jeho myšlení a psaní si myslím, že je to jasné, i ten epitaf... Činy takových lidí jsou významné a neměly by být zapomenuty." 

Přestože Evžen Plocek čestným občanem města Jihlavy zvolen nebyl, jeho památka si úctu zaslouží.