7. a 8. listopadu je každoročně hodně co připomínat. Někdo oslavuje Velkou říjnovou socialistickou revoluci, někdo o den později truchlí nad naší porážkou na Bílé hoře. Teď k oněm výročím přibyla další událost.
Vláda, která má nejmenší podporu veřejnosti v historii, vláda složená ze stran, které dostaly od občanů v krajských a senátních volbách řádně přes ústa, vláda opřená o hlasy přeběhlíků, možných korupčníků či novopečených subjektů, si v Poslanecké sněmovně opět prosadila své.
Metodou cukru a biče dala dohromady většinu starých či nových poslanců a ti pak po mnohahodinovém jednání navzdory veřejnému mínění, navzdory veřejným protestním akcím a navzdory tlaku opozice prosadili církevní restituce, zvýšení daní či důchodovou deformu.
Ten, kdo očekával pád vlády a nové volby, které by změnily politické klima v naší zemi v souladu s názory veřejnosti a potřebami společnosti, byl zklamán. Matně se mi připomíná historka o tom, čemu noví poslanci čelí vždy nejdříve a čemu často podlehnou - množství nabídek výhodných půjček a úvěrů, takže mají-li je pak splatit, těžko si vypustí svůj zlatonosný rybníček, byť již reálná politika s jejich původním volebním programem nemá nic společného…
Pro tuto dobu není skutečně charakteristický mediálně připomínaný výstřel z Aurory jako spíše porážka na Bílé hoře, kdy dvě katolické armády, armáda Katolické ligy a armáda císaře Svaté říše římské, zdolaly českou stavovskou armádu.
7. listopad již není v kalendáři označen za svátek, možná by stálo za to si jako významný den označit listopad 8. Jako Den hanby, kdy budeme několik dnů po dušičkách klást opět svíčky k našim blízkým – tentokráte k sochám Jana Husa po celé zemi…
A ještě jedna paralela - kdyby nám byl čas v datu trochu jinak nakloněný, řekl bych, že naše zem po těchto 2 vzpomínaných dnech je čím dál více podobná Titaniku v posledním tažení – loď se potápí a v první třídě se ještě tančí.
