Osmašedesátý, aneb konec puberty

"Všemu lidu Československé socialistické republiky. Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hodiny, překročila vojska Sovětského svazu, Polska, Německé demokratické republiky, Maďarska a Bulharska, naše státní hranice"...

              Starcům na chmelu by se za normálních okolností ze slamníku takhle brzo po ránu nechtělo. Zvlášť po těch včerejších sedmi načesaných věrtelech, šplhouni po deseti. A hlavně po včerejším tajném dobrodružství. S kámošem jsme měli brzo jasno. "Já si zabírám tu dlouhovlásku, ty tu blondýnu, tak v deset na hřbitově..." A skutečně první rande a hned na takovém parádním místě, mezi náhrobky u kostelíčka za vsí.

Dnešní ráno bylo ovšem trochu jiné, než jsme očekávali. Vzbudil nás rachot a skřípění. Sotva jsme proškrábli oči, začali jsme se pídit po jeho zdroji. První, co jsme zaregistrovali teprve jedním otevřeným okem, byli však neobvykle tiší a vážní učitelé. Žádné komandování, žádné stručné povely. A venku? Neuvěřitelný blázinec. Po státní silnici na Louny se právě hrnuly tanky. Opravdické tanky v plné jízdě, v oblacích prachu a výfukových plynů. Že by nějaké cvičení? Bylo jich moc a hned za nimi nekonečná kolona Zilů, za jejichž postranicemi vykukovaly hříbky přileb a hlavně samopalů...

           Naše první pracovní i milostná dobrodružství skončila dříve, než začala. Ještě ten den pro nás přijel autobus a následoval rychlý přesun domů. Měli jsme vztek. Tenkrát ještě ne kvůli nějaké okupaci, ale kvůli zmařené chmelové brigádě, kvůli poničeným prázdninám. Podvědomně na nás doléhala vážnost situace, všichni okolo nás se tvářili smutně, padala slova o okupaci, o válce, o střelbě u rozhlasu...

Brzo jsme si osvojili slovník, kterým jsme označovali nechtěné hosty ze spřátelených zemí. Byli to převážně "Duraki", nebo prostě "Idioty". A na budovách, silnicích, vlacích i sebemenších zídkách, přes noc přibývaly nápisy. Nejčasněji "Iditě damoj", nebo krásně české "Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil"...

A lidé na sebe spiklenecky pomrkávali, ukazovali palce zdvižené nahoru a všude znělo: "Za Dubčeka", "Za Svobodu". Ve škole se stávkovalo, což pro nás bylo dvojnásob zajímavé a ti pokročilejší z nás vedli proslovy. Taktéž jsme podepisovali stohy petic, výzev a prohlášení a nejzajímavějším předmětem se náhle stal dějepis, do té doby opomíjený. Dříve zapšklý profesor uměl najednou překrásně a poutavě vyprávět a my jsme si mohli dělat poznámky podle svého, ne co nám nadiktovali.

         To zvláštní slovo "normalizace" jsme zaslechli poprvé v televizi a netušili, co znamená. A dávali tam taky často nového prezidenta Husáka, který jezdil mezi lidmi a smál se od ucha k uchu. Tak snad to bude dobré...

Po čase začaly nápisy ze zdí mizet. A občas zmizel i některý ze sousedů a známých. Některé oblíbené časopisy přestaly bez vysvětlení vycházet a "Houpačku" manželů Černých v rádiu nahradil fungl nový pořad. Dějepisář jednoho dne vybral naše sešity s poznámkami, aby je oznámkoval. Už jsme je nikdy neviděli.

          Právě, potichu a bez zbytečných scén, skončilo dětství a přicházela dospělost....