Poslední roky čtu velmi málo divadelní recenze. Do značné míry je to tím, že se mi zhoršil zrak a nenosím brýle, což se ukázalo jako výhodné - míň se rozčiluju. Ale jinak čtu, například včera hodnocení účastníků různých zájezdů na internetu, protože vybírám hotel pro výlet s dcerou k moři. Jsou to samozřejmě také individuální názory, podobně jako v umělecké kritice, ale nějak jim více důvěřuju, vypovídají o dojmu z pobytu bez ohledu na různé konotace a mají vcelku jasná kritéria.
Velmi rád bych divadelní recenze používal také jako doporučení k návštěvě představení, ale nějak mi to nejde. Chápu, že zjednodušování a zobecňování je problém, ale řekl bych, že vkus většiny divadelního publika a kritiky je dnes až nepochopitelně odlišný. Je dobré si uvědomit, že nemluvím o obecenstvu Evy a Vaška, nýbrž o oněch čtyřech procentech (vzdělané) populace, která do divadla vůbec přijde. No, je to na pováženou, musíme dát na svou intuici, eventuálně na doporučení důvěryhodných přátel, pokud takoví existují.
Nějak lépe a jinak to funguje u filmu. Zde je publikum podstatně širší a soudě podle návštěvnosti (musíme ovšem vynechat některé excesy a produkci Zdeňka Trošky) se s kritikou docela shoduje, rozhodně více než u divadla. Napadá mě několik důvodů, předkládám dva. Mezi filmovými recenzenty a diváky probíhá průběžná komunikace. I u nás existuje několik webů, kde se prezentují divácké ohlasy všeho druhu a odmyslíme–li si ty extrémní, zbude nám vcelku bytelné hodnocení filmové nabídky. Žurnalisti, ať chtějí či nechtějí, jsou součástí této masy, má na ně vliv, ať to čtou či nikoli, vox populi se k nim prostě donese. A zadruhé - v celém spektru distribučních filmů převažují ty zahraniční, které mají svou historii a pověst, často v globálním rozměru. Psát originální recenzi na film, který byl hodnocen stokrát předtím je zjevně problematické a často i zbytečné. A tak vznikají hybridy, což z mé strany není apriori negativní hodnocení, protože korekce rozumu bývá často lepší než nezávislost emoce.
V obou oblastech jsou samozřejmě někteří novináři nějak napojeni na tvůrce, ať jde o osobní vztahy či pouhé sympatie a antipatie. Nevím, jaký má tento aspekt efekt v celkovém součtu, doufám, že malý, ale obávám se, že se pletu.
Takže, nechci nic měnit ani nikomu radit. Jen to takhle vidím.
tento článek vyšel v Divadelních novinách
