Kde domov můj?

„Kdo složil naši státní hymnu?“ – ptá se učitelka.  „Slepý žebrák.“ – odpovídá Pepíček.                                                                                                                                                                                                     Poslouchal jsem na Nový rok naši hymnu, vážně zvláštní písnička. Začíná docela zmatečně na druhou dobu, melodie trochu připomíná židovský žalm (a když slyšel Mojžíš první tóny, přešel suchou nohou Mrtvé moře), mohl by to zpívat taky opilec, kterého Palivec vyhodil po zavírací hodině nebo Sudeťák po odsunu. Má hodně parodických verzí, víc jich sotva bude mít nějaká jiná hymna.

Ale zároveň je to krásný lyrický song, i když se prý Smetanovi nelíbil a Janáček taky prskal, jenže už bylo pozdě. Že však reprezentuje tento lehce cynický a obratný národ je na pováženou, píseň spíše charakterizuje naši alternativnost a nerozhodnost, vybírání hymny v roce 1918 je pro mě trochu černým humorem (Wo ist mein Heim, mein Vaterland...). Vždyť máme svatého Václava, husity i Blanické rytíře, hymny jiných států mluví o burcování a upevnění národní hrdosti a my si dáme do názvu OTAZNÍK?

„Vzhůru, děti vlasti, den slávy nadešel!“ - ano to je Marseillaisa. Americká zase zpívá o hvězdami posetém praporu, který můžeme vidět za rozbřesku před bitvou. „Deutschland, Deutschland über alles“ – netřeba komentovat, už sice neexistuje, ale výpovědní hodnotu má stále. „Jeszcze Polska nie zginęła, kiedy my żyjemy“ – no to je snad jasné, i „Zachovej nám Hospodine...“ bylo státotvorné. Sovětsko – ruský oslavný hymnus je též síla, pozoruhodné je, že tři (a dva dost odlišné) texty na něj napsal starý lišák Michalkov - otec. V italské operní árii se sevřené šiky připravují na smrt, Maďaři prosí Boha o bohatství a Angličané samozřejmě chrání královnu.

Osobně jsem rád, že jsme se vyčlenili z té prvoplánové skupiny národů, které si libují v proklamacích a silných slovech a učinili klasický Cimrmanovský krok stranou. Ostatně ten, kdyby v osmnáctém roce netrčel ve Vídni a věděl, co se v Čechách děje, zajisté by napsal něco podobného. Také mě těší, že se naší první písní stal divadelní šlágr.

Zdá se, že o proslulost písničky se nevíce zasloužil Karel Strakatý, původní představitel slepého žebráka Mareše z Fidlovačky. Sjezdil v divadelním kostýmu i bez něj bezpočet štací a šířil nápěv tak důsledně, až se z něho stal hit. Bez manažerů, médií, bez facebooku to asi byla docela fuška. Chtěl bych tomuto zapomenutému obrozenci (i když – možná jen sháněl prachy) složit hold, protože mám píseň „Kde domov můj“ velmi rád a zažil jsem s ní pěkné chvíle. Posílám tímto uctivé pozdravy také Františku Škroupovi i Josefu Kajetánu Tylovi.

P.S.

Potulní umělci, vy, kteří do vyčerpání objíždíte českomoravské městyse se svými songy, neustávejte, prosím. Nikdy nevíte, co to může přinést.