Ukradené auto zapalte, nežijeme přece v totalitě

Že se mi moderní a konceptuální a další takzvané „umění“ nelíbí, to byl doteď jen můj vlastní problém způsobený přemírou dobrého vkusu. Dnes mě díky paní soudkyni Šantorové můžete třeba okrást, pokud nenarušíte občanské soužití.

To je opravdu vrchol.

Že někdo nepovolaný vleze na střechu Pražského hradu, a nesestřelí ho sniper, to považuji za selhání ochrany. Teď nevím, jestli to dělá hradní stráž, nebo někdo jiný, ale dejte si to do pořádku… Hlavně že slušným českým občanům tam zakážeme pohyb se zbraní, aby náhodou případní teroristé nečelili na tomto frekventovaném místě nečekané civilní obraně…

Ale že někdo nepovolaný vleze na střechu Pražského hradu, poničí ji, ukradne vlajku prezidenta České republiky (známou též jako čtvrtou nejčastější příčinu snížené známky z diktátu), nahradí ji nevkusným hadrem, rozstříhá ji… a odejde téměř nepotrestán. To není vrchol, to ještě levituje dva metry nad ním!

Vlajku mám mít právo ničit. Ale tu svoji

Nejde mi o pálení/stříhání/plivání/poškozování vlajky, zástavy, standarty ani ničeho podobného. Někde je to trestné, u nás je to hanobení státních symbolů, přestupek za 10 tisíc korun, ale mělo by to být samozřejmě zcela legální. Je to ostatně jedna z mála rozumných věcí, kterou mají ústavně ošéfovanou ve Spojených státech. Vlajky tam milují, mají je rozvěšené všude, ale kdyby snad někdo chtěl, má v rámci ochrany svobody slova zákonné právo svoje státní symboly třeba zapálit.

Ale svoje.

Pokud někdo ukradne z cizího pozemku cizí vlajku, a ještě ji zničí, měl by být zaprvé zastřelen na místě během činu (jo, opravdu), a zadruhé by mu měla být škoda stržena z majetku před dědickým řízením.

Tak jdeme krást! Máme volnou ruku!

Co se stane, pokud zavrženíhodného zloděje nestřelíte? Soudkyně paní Mgr. Šárka Šantorová v článku tady na IDNESu zdůvodňuje zastavení trestního stíhání. Poněkud svérázně, abych parafrázoval profesora Hrbolka.

Zamítla poškození střechy, protože „[n]elze spolehlivě a bez jakýchkoli pochybností uzavřít, že dané poškození způsobili právě obžalovaní.“ To se bude hodit, až někomu při vylupování šperkovnice rozbijete okno a shodíte na zem televizi. Za mě ale platí, že pokud někdo někde neoprávněně hamtá a najde se tam škoda, tak se mu přišije. Sorry, kámo, neměls tam chodit.

Krádež ta krádež taky není. „Pro přisvojení si věci zmocněním se vyžaduje úmysl pachatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu,“ vysvětlila [soudkyně] své stanovisko. Takže pamatujte. Až někomu ukradnete auto, tak jím nejezděte moc dlouho, střelte ho rychle překupníkovi. Chtěli jste ho jen nahradit vzduchem, no ne? Podobně jako „Ztohoven podle ní žádný takový úmysl neměli, chtěli standartu jen nahradit trenýrkami.“

Jediné, v čem má paní soudkyně pravdu, je nemožnost prokázat, že rozstříhaná standarta je ta ukradená: Podle soudkyně to nedokazuje, že látka pochází skutečně ze ztracené standarty. „Obžalovaný má právo hájit se způsobem, který uzná za vhodný, tudíž má právo i lhát, a nelze věrohodně ověřit, zda bylo předložena část skutečně sejmuté standarty,“ odmítla tento důkaz Šantorová.

Pravda. Jenže, paní soudkyně, když mi někdo odřízne vlajku z mého ocelového lana a ona se ztratí, tak je vcelku jedno, jestli následné rozstříhané kousky jsou z ní, nebo ne. On mi ji ztratil, tedy ukradl, a ať ji kouká odškodnit. Jestli ji nechali ležet na popraskané střeše Hradu a ona odlétla, a pak si doma stříhali vlastní tričko, pořád jsou vinni. Hrad měl standartu připevněnou, lanko samo neprasklo. A když mi někdo přestřihne zámek u kola, kolo tam nechá a ukradne ho někdo jiný… Taky škodu připíšu střihači, přinejmenším dokud se nenajde zloděj.

No a na závěr to nebylo ani výtržnictví. [P]odkladem výtržnictví je záporný vztah pachatele ke společnosti. „Z provedených důkazů nevyplývá, že by se jednání obžalovaných nějak dotklo občanů této republiky,“ uzavřela soudkyně a uznala, že motivem byla recese, nikoli úmysl narušit klidné občanské soužití a pořádek.

Mě se to tedy dotklo! Fanoušek pana prezidenta zrovna nejsem a hanobení státních symbolů nepovažuji za zločin, jak jsem psal výše, ale nedovolené vniknutí, krádež a poškození cizí věci (lanka, střechy a standarty) v mém slovníku rozhodně zločiny jsou.

Takzvaní umělci ať za ně čelí stejnému trestu, jako kdybych já paní soudkyni vypáčil garáž, „zmizel“ auto, zapálil ho a pak jeho kousky rozdával kamarádům.