Proč jsou pravicoví konzervativci šťastní, zatímco levice pláče?

Současná levice těží z ukřivděnosti, přecitlivělosti, závisti a dalších negativních pocitů a vlastností. Chcete být šťastní? Zkuste se na svět podívat jako „konzervativní pravičák“.

Každý den jsem vděčný za to, že jsem pravičák, a to s postupujícím věkem čím dál konzervativnější. Nebojte – závěrem tohoto textu nemá být, že jako důsledek vyvozuji, „že jsem chytrý“, potažmo „chytřejší“. Ani nechci říct, že jsem „lepší“ :-) Závěrem má být, že jsem konzervativní pravičák, a proto jsem šťastný.

Platí to navíc i v posledních covidových měsících, kdy se politice snažím v zájmu zachování zdraví spíše vyhýbat… „Konzervativní pravičáctví“ je totiž něco jako „životní styl“, nejen politická orientace, která se projeví jednou za čas u volební urny…

Smutný výlet do USA, kterým se bohužel blížíme

Jsem trošičku, opravdu jen malinko „politolog“. Mé brigády při škole přerostly před několika lety v podnikání, ve kterém pokračuji doteď, ale při práci jsem si čistě ze zájmu dodělal i ty „tituly“, byť je ke kariéře nepotřebuji. Studoval jsem Spojené státy americké, hodně jsem se soustředil na politiku, která mě roky zajímá, a završil jsem to studijním pobytem v USA, kam jsem jel ještě s naivní myšlenkou, že je tam tráva zelenější. Jak rád jsem se vracel domů…

I když mě to netěší, mohu vás ujistit, že prostředí „liberální“ vysoké školy a intenzivní kontakt s americkou politikou a prostředím amerických škol a médií byl až příliš dokonalý výlet do světa levice. (A to je to tam dnes mnohem, mnohem, mnohem horší.)

Důvod, proč mě to netěší, je typicky „pravičácky konzervativní“. Nejde mi ani tak o to, že by mi bylo líto, že jsou snad veškerá média a školy (výjimky prominou) a většina politiků orientovaní nalevo, takže „prohráváme“. Samozřejmě mě to mrzí a rád bych, aby byla situace opačná, ale upřímně mě mnohem víc trápí, když vidím ty nešťastné, extrémně frustrované, naštvané a psychicky oslabené lidi.

Život plný křivd, agresí a závisti

Současná levice těží z ukřivděnosti, přecitlivělosti, závisti a dalších negativních pocitů a vlastností. Nejlépe podle mě politickou a společenskou situaci v USA a v těch evropských zemích, kterým říkáme „Západ“, vystihuje termín neomarxismus. Nejsou už utlačovaní dělníci bohatými, dnes je utlačovaný bezpočet uměle vytvořených minorit (rasových, náboženských, genderových, sexuálních…). Viníkem jsou třeba bohatí, případně aspoň „systém“, ideálně systém bílých mužů. O patriarchátu a podobných hloupostech si můžeme napsat jindy, dnes je moje pointa výhradně psychologická.

Pokud jste napravo jako já, tak asi následující odstavce vůbec nebudete schopni pochopit. Představte si, že každou minutu svého života naplníte představou, že vás někdo utlačuje, že někdo žije na váš úkor, škodí vám, nenávidí vás… Že je na tom líp a to je nespravedlivé a opět se to stalo na váš úkor. Že máte nějaké nároky, kterým se ostatní musí podřídit a splnit je. Že máte právo na život, kdy vás nikdy nic neurazí, ale zároveň vás neustále všechno uráží. Že všechno je relativní a všechno je konstrukt – není pravda, není morálka, není krása, nejsou hodnoty.

Výsledkem samozřejmě nebude (a nemůže být) nic jiného než hluboká frustrace. Moderní levičáci žijí život plný křivd, agresí a závisti, a mladá generace je ztracená úplně, protože ji média, školy, a bohužel i rodiče odmala natolik agresivně chrání a vychovávají k přecitlivělosti, že si neumí v životě poradit ani s tím, že s nimi někdo nesouhlasí, natož že je urazí. Nedejbože s opravdovou krizí… (Opět, výjimky prosím prominou. Tady u nás v ČR znám spousty mladých lidí, které považuji za brilantní.)

A abychom naši smutnou definici (a důsledky) neomarxismu dotáhli do konce, nezbývá než se zmínit o roli státu. Osobní odpovědnost samozřejmě neexistuje a stát je tu od toho, aby všechny výše zmíněné ošklivé křivdy napravil, pokud možno pomocí restrikcí, pokut, trestů a samozřejmě také vysokých narovnávacích daní, dotací, dávek apod.

Gratuluji, právě jste poznali, do jak hrozivé podoby zmutoval už tak příšerný marxismus, který stojí za více než stovkou milionů obětí ve dvacátém století. Bojím se století jednadvacátého.

Konzervatismus a pravičáctví vedou ke štěstí

Já vím, já vím, dneska je hrozně moderní říkat, že dělení na pravici a levici je zastaralé a přežité a tak dále… Určitá pravda v tom je, ale za označením pravičák a levičák si pořád stojím, a jako jsem definoval moderní levici, zkusím nastínit, jací jsme my napravo. A taky proč jsme šťastnější.

Nejdřív ten konzervatismus, i když oba pojmy jsou v mém slovníku ruku v ruce a trochu splývají. K tradičně konzervativním hodnotám patří například úcta k základním („nezcizitelným“) právům – lidé jsou si rovni před státem a zákony, mají jasná majetková práva atd. atd. Lidé si zjednodušeně řečeno mohou dělat, co uznají za vhodné, dokud tím neškodí jiným lidem. V podstatě „nezabiješ a nezraníš, jen v obraně, a nepokradeš“ – ony jsou ty základní biblické pojmy dost široké a univerzálně platné, a je úplně jedno, jestli jste věřící.

Do toho nejsme žádní zaslepení „automatičtí“ následovníci tradic a neodmítáme všechen pokrok, ale vidíme, že když něco funguje tisíce let a má to zcela zřejmé výhody – například rodina či komunita –, asi na tom něco bude. Ona ta rovnice máma + táta + děti skutečné svůj smysl má, můžeme se tomu klidně věnovat v jiném článku. Nemáme tedy potřebu jen tak z plezíru bořit fungující a osvědčené koncepty, protože máme „pocit“, nepodložený žádnou zkušeností ani důkazy.

Přimíchejme do směsi to, co považuji za základní a možná „nejhlavnější“ pravicovou hodnotu – osobní zodpovědnost.

Svět není spravedlivý. Tečka. „Sestimsmiř.“ Samozřejmě že existují reálné mezilidské křivdy a nespravedlnost, ale pravičáci vnímají svět jako příležitost, a navzdory všem existujícím překážkám nikdy nebyly příležitosti rovnější. Je mým úkolem (ne státu, ne někoho jiného, ale mým!), abych se postaral.

Soused má nové BMW? Pravičák necítí lacinou a zbytečnou závist, ale motivaci, inspiraci a pobídku. I když soused nepracuje dnem a nocí, nedře jako kůň a neriskuje jako šikovný podnikatel, ale má to BMW v uvozovkách (!) „nezaslouženě“, třeba vyhrál v loterii nebo to zdědil, tak to prostě bereme jako život… Žádné „když já nemám kozu, tak jemu ať chcípne.“ Naopak – „on má kozu, paráda, chci ji taky, začnu dřít a vydělám si na ni!“

Když něco nevím, je to můj nedostatek a musím se dovzdělat. Když něco pokazím, je to moje chyba a musím to zkusit napravit. Když mám opravdu smůlu, pořád je moje zodpovědnost, abych se z toho dostal. Určitě může pomoct ta rodina a komunita – od toho je máme a jsme jejich součástí, abychom se vzájemně drželi nad vodou. Je ale moje zodpovědnost, abych se postaral, i kdyby to spočívalo v prosbě o pomoc od bližního.

Většina z nás nejsou absolutní popírači státu a přisuzujeme mu určité role, ale není tu od toho, aby se staral za nás – nanejvýš od toho, aby taky případně pomohl, a to ne nezištně na úkor druhých, ale třeba formou nějaké dočasné pomoci, kterou ideálně splatím, jen co budu moci.

My napravo se nesoustředíme na negativa a křivdy a nespravedlnosti, ale racionálně hodnotíme příležitosti a silné a slabé stránky. No tak je Petr milionář, protože je geniální matematik, vymyslel něco pro Google a dostal za to hromadu peněz. Já jsem zase šikovný se dřevem a můžu se živit jako mimořádně schopný truhlář. Nebo mi jdou čísla a budu skvělý účetní, případně mě zaměstnají jako nejlepšího analytika v bance. Zaprvé se nehodnotím neustále podle ostatních, zadruhé mě mohou inspirovat a být pro mě příležitost. Petr má osm helikoptér a já jezdím ojetou fabií? No jo, třeba si časem taky vydělám – možná by se Petrovi hodila nějaká má schopnost a zaměstná mě za dobrou mzdu. Každopádně jeho miliony nemůžou za moje „nedostatečné štěstí“ nebo „neštěstí“.

Osobní zodpovědnost, sounáležitost s blízkou i širší rodinou (či menší komunitou), racionální, a hlavně pozitivní a optimistický pohled na svět (navzdory všem jeho problémům) – to vše způsobuje, že jsme šťastní. Cítíme, že všechno zvládneme, nic nás nezastaví, útoky odrazíme, pořád máme kam růst, v čem se zlepšovat, jakému ideálu se blížit. Snažíme se mít život ve svých rukou a žít ho dobře. Nejsme dokonalí (to je pointa posledního odstavce, aby to snad někdo nechápal jako sebechválu), rádi si postěžujeme (samozřejmě, jako každý – navíc současný společenský a politický systém si kritiku zaslouží), ale jsme prostě šťastní.

Zkuste to.