Otazníky nad Deklarací závislosti a k zelenému náboženství

„Člověče, znečistil jsi ovzduší, teď ho dýcháš. Otrávils vodu, teď ji piješ. Jíš jídlo plné chemie. Otrávil jsi mezilidské vztahy, dnes v nich žiješ. Tak už se zamysli a zastav, nebo tady končíš,“ varuje Země, říká Jan Hnízdil.

V roce 2011 skupina intelektuálů formulovala text Deklarace závislosti. Prohlášení v jedenácti bodech shrnuje známá fakta narušených vztahů mezi kulturou a přírodou. Text Deklarace je filosofováním, proto v obecném intelektuálním uvažování sotva nalezneme řešení. V závěru čteme: Vyzýváme veřejnost k novému pochopení vztahu přírody a kultury… Výzva mi dává podněty k otázkám.

Rojení otázek

Ptám se, proč nejsou různé studie, knihy a třeba i deklarace popisující a interpretující konflikt světa přírody s civilizací, lidmi přijímány jako bytostné, dotýkající se podstatných struktur života?  Je to tím, že občané takové texty většinově nečtou? Pokud už je někdo čte, nejsou pro něho jen snůškou teorií, utopií, poplašných zpráv? Nebo je to třeba tak, že ve svém blízkém prostředí lidé poškozování přírody fyzicky nevnímají a přírodní katastrofy se ještě nejeví dost ničivými – jejich vzdálením dojde k popření a vytěsnění? Oprávněnou otázkou je, jaké autority a jakými prostředky mohou efektivně ovlivňovat myšlení, cítění i jednání lidí v setkáváních „predátorské“ kultury s přírodou? Komu mají lidé věřit? Medializovaným zvěstovatelům – inženýrům lidských duší, zezelenalým levicovým liberálům?

Žitá praxe místo prohlášení

Zajímá mne, jaké konkrétní praktické činnosti související s přírodou každý ze spoluautorů Deklarace závislosti, tj. pan Šmajs a kolegium, anebo i naši současní ekoaktivisté, ve svých životech průběžně uskutečňují? Jaká je předpokládaná ekologická stopa vlekoucí se za každým z ekoalarmistů? Jaké jsou v jejich úvahách nad negativními jevy destruování přírody niterné pohnutky?  Podněty k řešení konfliktu mezi civilizací a přírodou mohou mít naději asi jen v osobním jednání občanů směrem zdola, nikoli od politiků direktivami shora. Dlouhodobě vnímáme, že politici jakožto velmistři deklarací vyhlašují cokoli, avšak bez osobních záruk. Jedná-li se o přírodu, ta je v politicko-hospodářském pojetí běžně chápána jako materiál ke zpeněžování.

Pokud jde o budoucí nápravu poškozovaného životního prostředí, je podstatnou otázkou výchova a vzdělávání dětí i mládeže v jejich niternějším vztahu k přírodě. Václav Cílek k výchově mladistvých nedávno napsal: Mladým lidem, kterým chci zkazit dětství a dospívání, říkám, že sice umřou hlady, ale s nádherným mobilem a mnoha úžasnými aplikacemi v kapse. A to za to stojí, ne? Ale oni se nedají a vážně berou jen své oblíbené patnáctileté youtubery. Vždyť co my, starci, můžeme vědět o světě?

V časopisu Sedmá generace (5/2008) je archivován rozhovor redaktora Víta Kouřila s Josefem Šmajsem, autorem publikované Deklarace závislosti:  K počítačům se stále rodíme jako kromaňonci. Otázka: Snažíte se žít tak, abyste byl v souladu se svým myšlením? J. Šmajs: Já se vědomě se svým ekologickým myšlením žít nesnažím… Kdybych žil v souladu se svým ekologickým myšlením, patrně bych nemohl dobře cítit a správně vidět problémy, jimiž se v evoluční ontologii zabývám. To je můj hřích a hluboký vnitřní rozpor.

Trvale platný úsudek k jednotě fungování spojité linie – myšlení, řeči a skutků (žitá pravda), vyjádřil bytostný ekofilosof, spisovatel Henry David Thoreau v roce 1854 v knize Walden aneb Život v lesích, český překlad Josef Schwarz – Červinka, Odeon 1991:  Za nynějších časů máme profesory filosofie, ne však filosofy… Být filosofem, to neznamená mít jen hluboké myšlenky nebo dokonce založit školu, nýbrž bezmezně milovat moudrost a v duchu jejích příkazů žít životem prostým, nezávislým, šlechetným a zodpovědným. Znamená to pouštět se do některých hlubinných záhad nejen teoreticky, ale i prakticky. Filosof předbíhá svou dobu i tím, jaký navenek vede život.  Thoreauova myšlenka platí pro všechny ekoalarmisty též dnes.  Myšlenky evoluční ontologie, autorské teorie Josefa Šmajse, by každodenní žitou praxí měl zásadně garantovat její původce.  Myslím si, že zveřejnění Deklarace závislosti v roce 2011 bylo víceméně akademickou čárkou na futrech veřejného mediálního hostince. Otázky po smyslu filosofování autora J. Šmajse a spol. jsou průběžně oprávněné, ale chybějí rozumně proveditelné návrhy řešení potíží.

Zelené náboženství EU byrokratů s nadělením New Green Deal

V současnosti médii zbožňovaná švédská záškolačka politikům od počátku velí revolučně: Pokud nelze problém s klimatem řešit v rámci systému, musí se systém změnit; 23. 4. 2019 v Britském parlamentu připojila, že všechna potřebná řešení nikdo nezná… a doplňme, že vědci se v antropogenním zavinění klimatických změn úplně neshodují. Vedle nedostudované aktivistky by pro užitečné informovování veřejnosti mohla být náležitě slyšena vzdělaná klimatoložka Judith Curry, předně pro neideologické prezentování výsledků zkoumání změn klimatu (publikovala více než 130 vědeckých prací recenzovaných ve světových periodikách).  Jedním z důvodů může být, že paní Curryová nesouhlasící s ideologizací oboru, odešla z akademické sféry a prohlásila: klimatologie se stala politickou stranou s totalitními tendencemi. V době šířící se pandemie Covir-19 v Evropě Evropská komise dne 4. 3. 2020 přednostně vyhlásila Evropský klimatický zákon. Mají se investovat bilióny euroměny. Bez celoplanetární součinnosti je projekt experimentem se stěží vypočitatelným účinkem; lze řídit teplotu a vlhkost ve skleníku na zahradě, ale regulovat klima planety je pokrokářská zpupnost rozumu i moci!