Zamysleli jste se někdy nad tím, jak dobře umí lidé kolem Vás počítat? Především tím myslím zákonodárce. Stal jsem se objetí postkomunistického myšlení a rigidního chování v zaměstnání a octl jsem se po nemoci na úřadu práce.
První půlrok na ÚP utekl jako voda a podpora byla vyčerpána cobydupp. Sehnal jsem práci v superlukrativním odvětví, obzvlášť v období krize, v obchodu s diamanty. Šperky na míru a diamanty. Byl jsem rekrutován za Vedoucího pobočky Praha. Samo o sobě divné pojmenování. Vydržel jsem v navazování kontaktů pro marketing a prodej měsíc a půl a byl jsem shledán nadbytečným pro vyplácení mzdy, na kterou jsem si nestihl vydělat prodejem šperků a diamantů v luxusním showroomu v centru Prahy. Nevadí. Stát se mohou i horší věcy.
Znovu na Úřadu práce. Ufff. Přihlášení bylo úspěšné, leč mi bylo sděleno, že nemám nárok na podporu, jelikož jsem neodpracoval v kuse půl roku.
A tak se dostáváme k těm počtům.
ÚP člověku platí zdravotní pojištění, možná se pletu, cca 3000Kč. Uchazeč o zaměstnání si nesmí vydělat více než polovinu minimální mzdy, když je veden na ÚP. To znamená, že když si vydělám 6 tisíc, zaplatím 3 tisíce zdravotní pojištění a zbydou mi 3 tisíce. Takže je výhodnější pracovat méně a vydělat si jen 4 tisíce, což je polovina životního minima. Co nás tedy učí stát? Pracovat méně. To je trend. Nebo neumí zákonodárci počítat v rámci solidarity?
