Článek nakousne téma vědy a víry a poznání krásy českého jazyka. Týká se všech vědních disciplín, kde se často něco dokazuje.
Milé a milí čtenářky a čtenáři.
Svým způsobem český jazyk nezjednodušuje život nám lidem. Spousta z nás, tím myslím včetně mě, s ním máme občas nějaký ten konflikt. Naštěstí po opuštění škamen není více třeba spisovnou češtinu používat, poněvadž existují profese lidského zaměstnávání, při kterých k mluvené komunikaci ani docházet nemůže. Čím méně se hovoru používá ke komunikaci, tím méně ...
Existují případy, kdy lidé přestali spontáně, ale i nuceně mluvit. Složit bobříka nemluvení se mi zatím nepodařilo. V současnosti mě nad hladinou drží modlitba, kterou si bez mluveného slova nedokáži představit. Ješte jsem nedospěl do patřičného stádia vývoje. Respektive, nejsem ryba, abych nemohl.
Občas mě napadají takové jazykové zajímavosti, kterými se nemám komu pochlubit. Občas jsou to zkomoleniny slov, což považuji spíše za minidadaismus, leč do jazykovědy bych zařadil následující poznatek k českému jazyku. Možná nejen do jazykovědy, ale i do jiných vědních disciplín(ek), třeba teologie, by se hodil.
Připustit někdy nestačí.
Vezměte to takhle. Pokud nejste svědkem pokusu a nechete se smířit s výsledkem, který vyšel kolegovi, pravděpodobně připustíte, že je jeho výsledek pravděpodobný. Což znamená, že se podobá pravdě. Pokud neprovedete důkaz sám, nemůžete být v opozici právem. Otázka odvahy. Právo na konflikt. Pokud Vám důkay dopadne tak, že popřete důkay kolegz, je jasné, že vaše světz se ubírají jiným směrem. V případě důkazu něčeho, co ovlivňuje víru mnoha členů lidské společnosti na planetě Zemi se dostáváme do komplikací. Nerad přemýšlím o negativních scénářích budoucnosti, proto nechám někomu jinému místo na několik dalších vět.
A pokračuji. A proto se to týká i teologie, kosmologie a jiných věd.
A na závěr to, co jsem se naučil od svých kamarádů psů. Prostě k početí vždycky nestačí připustit.
