Předevčírem jsem skončil význmnou etapu svého života. Kratkého a malebného, jako amoleta. Tento článek je jedním z prvních svědectví o pokoře, víře a zadupávání nedopalků. Také o zboží, které nevydrží. O tužkových bateriích koupených v akci. Dopředu říkám: "Již takové nechci." Jelikož jsem byl v tomto řetězci, ještě ke všemu zaměstnán, vinou vlastní pýchy to nikde neuvádím. Aspoň doufám. Jde mi o pochopení problému zvaného "Já to chci!".
Milí čtenáři. Patřím mezi vás asi jako pes mezi lišky. Čtu málo, a když už, tak větsinou Bibli. Zase, abyste si nemyslili, že jsem magor a pánbíčkář, jen se svým vzděláním a zkušenostmi a geny a problémy a štěstím vám potřebuji sdělit, co se mi přihodilo.
Jednoho krásného dne, kdy jsem již téměř tři měsíce soustavně pro někoho nepracoval, jsem rozhodil po Kralupech životopisy do všech kamenných prodejen aprovozoven. Myslil jsem si na šéfa výroby v chemičce, vedoucího skladu a manažera dekompozice starých počítačů. Trvalo mi to celý den, než jsem celé město obešel. Cestou domů jsem si sedl u řeky a povídal si, pou tedy v myšlenkách s vydrou. Celkem jsme si rozumněli. Bylo mi dobře. Nohy bolely a lehce jsem se potil.
Na jeden z odeslaných životopisů internetem se ozvali z Neratovic, z pečovatelské příspěvkové organizace a tak jsem se těšil na pohovor a na rozdané životopisy vlastnoručně zapomněl.
Zničeho nic se ozvali i z jedné drogerie, že bych pro ně mohl pracovat jako ochranka. Překvapilo mě, že na Andělu. Inu co. Vlivem přironých komunikačních schopností jsem domluvil termín pohovoru na stejný den s ucházením se o práci v Neratovicích. Tamodtud mi přišel test, na který jsem se měl připravit. Vyhledal jsem odpovědi na internetu a vyrazil vlakem héď.
Byl jsem vyzván, ať si počkám. Čekal jsem v prvorepublikové vile továrníka, v druhém patře. Čekal a čekal. Vyvalila se dvoubradá baba s úsměvem mastným od bůčku. Poskok, můj budoucí kolega čekal v kanceláři. Oba úsměv na tváři. Celý pohovor jsem zvládl na jedničku, až na poslední minuty, kdy jsem ho celý potopil nejapou poznámkou o množství práce a vztahu k vedení. Zahlásil jsem cosi jako: "Takže to hovno, co máte dělat Vy, budu dělat já." Za poslední otázku, ikdyž jsem odpověděl správně, jsem dostal nula bodů.
S velou jsem jel v obleku do drogerie. Překvapivě náročný pohovor jsem ustál a bylo mi nabídnuto okamžité přijetí na místo prodavače s pověřením hlídat zloděje. Maloval jsem si to jako pohodu a nechal si víkend na rozmyšlenou. Z nejistoty z Neratovic vzešla jistota v drogerii. Těšil jsem se, že budu víc v pohybu a dodělám si ekonomickou praxi. Taky jsem myslel na live in reingeneering.
Jak to všechno pokračovalo, napíši zase jindy. A co ty ba(k)terie?
Po Vánocích byly v akci. Buřty, tužkovky a i mikro. Nakoupil jsem jich dost a teď pykám za blbost. Ve fotoaparátu vydržely na 5 snímků s bleskem. 4 kusy baterií. Další 4 kusy nápodobně. Účtenky nesbírám, a k čemu asi?
