Dnes se dožívá neuvěřitelného jubilea jeden ze dvou nejlepších českých cestovatelů 20tého století pan Miroslav Zikmund. Muž mimořádného charakteru, mistr cestovatelského oboru, virtuoz pera.
Zároveň nesmírně statečný člověk pevných zásad a odvážných lidských a občanských postojů.
Na svou nejslavnější cestu Tatrou 87 napříč Afrikou a Jižní Amerikou vyjel se svým parťákem Jiřím Hanzelkou ještě před komunistickým pučem. Předcházely tomu dva roky tvrdých příprav, učení se mnoha jazykům a vyjednávání na mnoha místech. Podepsané objednávky na stovky vozů, které následně během cesty uzavřeli, vinou nového režimu skončily v odpadkových koších ministerstev a v té době už národních podniků, které jak víme, patřili všem a zároveň nikomu.
Několikrát jím šlo o život, zapsali si mnohá světová prvenství jako například prvopřejezd Nubijskou pouští, kde není stovky kilometrů nic, než jemný tekoucí písek. Nechtěli nikoho zklamat: miliony lidí zde čekaly na jejich reportáže a později i kultovní knihy a filmy.
Neustále dokazovali jako málokdo, že odvaha, pevné morální zásady, čisté svědomí a nehrbení páteře jsou nezbytným předpokladem k mistrovskému dílu, k tomu být absolutní špičkou ve svém oboru, mít všeobecnou vážnost a úctu společnosti, ale i sama sebe.
Denně jím to nemusely připomínat nespočty moudrostí, citátů a manažerských rad na internetu a sociálních sítí, bylo to pro ně přirozené. V takové prostředí První republiky oba vyrostli, kdy slušnost, úcta, pokora, ale i snaha, víra v sebe sama a pracovitost byly jaksi běžným standardem nikoli něco „navíc“. Oba cestovatelé byli odkojeni Skautem, Junákem, Sokolem, které v nich pěstovaly hodnoty kamarádství, pomoc bližnímu, pravdy, vlastenectví. Oba měli v životě „jasno“ už od dětsví.
Když se Jiří Hanzelka stěhoval ze Zlína do Prahy, věnoval svojí slavnou vilu bezplatně městu za podmínky, že tam bude školka a bude sloužit všem. Když pak následně jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, strhla se ze strany režimu hnusná pomlouvačná kampaň na jeho osobu s cílem lživé diskreditace. Okamžitě se ho zastal parťák žijící ve Zlině (který nikdy nenazýval Gottwaldov) a s jasnými argumenty na jeho obhajobu obeslal otevřeným dopisem všechny instituce, media, přátelé. Jeho dopis zveřejnila Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Když za ním v 80-tých letech cestoval jeho přítel Václav Havel na návštěvu, neměl problém jeho dům ve Zlíně spolehlivě najít, stačilo se zeptat neustále za ním jedoucí sledovačky Stb a ta už ho navigovala…
Z dnešnho pohledu je až neuvěřitelné, že se Miroslav Zikmnd narodil ve stejné dekádě kdy:
- Rakousko - Uhersko bylo na vrcholu a Československá republika byla jen odvážným a vzdáleným snem několika málo vlastenců
- ještě nevyplul Titanic dokonce ani nebyl vyroben
- V USA byl u moci prezident Woodrow Wilson (1913- 1921)
- žil ještě císař František Josef I a byl i hlavou českých zemí
- svět nezažil ještě žádnou světovou válku
- automobil byl naprostá rarita, ďábelský vynález a lidé před ním s hrůzou utíkali
- v Praze se mluvilo německy stejně běžně jako česky
- o rozhlasu nikdo ve Střední Evropě ani neslyšel, natož že by si něco takového uměl představit
- většina lidí určovala čas podle odbíjení zvonů a polohy slunce na obloze
a nechybělo mnoho a mohl se potkat s živým člověkem narozeným v osmnáctém století…
Dožil se z gruntu jiného světa a je šťastným člověkem, jehož životní zážitky a prožitky (z velké části pečlivě evidované a zdokumentované) jsou tím jeho největším bohatstvím.
Ale jedna velká nespravedlivost tu je a na tu se nesmí nikdy zapomenout: jeho život by měl být správně ještě o 20 let prodloužen za ta léta „pohřbení za živa“ (1969 – 1989).
Přeji panu Zikmundovi ještě mnoho štastných let a nám všem, aby jeho životní přístup a vzor měl co nejvíce „lajků“ a „followerů“ v naší společnosti.
Zdeněk Bernard
