Moje neobyčejná návštěva u neobyčejného člověka - Josefa Mašína

  Vždy mne fascinoval příběh rodiny Mašínů. Natolik se ve všech směrech vymyká českým poměrům, zajetým „pořádkům“ i zdejším vzorcům chování, myšlení a škatulkám, že nikoho nemůže nechat bez emocí. 

To samozřejmě jak magnet přitahuje množství mýtů, lží, polopravd a legend. Ty ještě navíc programově po desítky let zdatně přiživovali nacisté, po nich komunisti a po revoluci ti, kterým se to tak nějak hodilo.

Na toto téma byly popsány stohy papíru. Za jednu z nejlepších knih na toto téma osobně považuji literární cenou Magnesia Litera ověnčenou a respektovanou knihu Čechoameričana Jana Nováka „Zatím dobrý – Mašínovi a největší příběh studené války“. Skvěle a svižně napsaná a velmi čtivá kniha bez patosu plná ověřených faktů, která je psaná inovátorským způsobem na rozhraní literatury faktu a románu. Čtenáře pohltí a nepustí od první stránky. Život každého z bratrů by sám o sobě vydal na několik životů. Po přečtení knihy ve mne postupně začala hlodat myšlenka Josefa Mašína navštívit, pozdravit ho a třeba i trochu poznat ho osobně.

Poměrně složitě jsem si obstaral jeho adresu v Kalifornii a v červnu 2019 jsem odlétal do USA, kde jsem chtěl mj. navštívit Josefa v Santa Barbaře. Po peripetiích s nalezením jeho domu stojím před vysokým, neprostupným plotem rozlehlého pozemku, v roce držím knihu „Zatím dobrý…“ a jsem poměrně nervózní a nesmělý při pohledu na jméno MASIN na zvonku. Bude doma? Nevyhodí mne? Nezavolá na mne policajty za stalking? Není zahořklý na Čechy? Po chvíli si konečně dodám odvahy a zvoním. Z reproduktoru se za několik okamžiků linou anglická slova odměřeného mužského hlasu. Odpovídám: „Dobrý den, můžu mluvit česky?“. „Samozřejmě, není problém“. „Jmenuji se Zdeněk Bernard, jsem z České republiky, zajímám se o Váš příběh a navštívil jsem Vás, zda byste mi mohl podepsat knihu“. Pro mě stále ještě hlas, který nemám spojený s konkrétním obličejem na druhém konci odpovídá „Můžete vjet do dvora“. Otevírají se masivní vysoká vrata a vítá mne velmi překvapený, zaskočený ale milý a příjemně naladěný Josef Mašín.

Zve mne do své rezidence, pohostí mne pivem, usadíme se do pohodlné sedací soupravy a zajímá se o to, jak jsem se tam ocitl a jak jsem ho našel. Pak mi ochotně vypráví konkrétní podrobnosti jeho životní příběhu, které mne zajímají… Jeho otec Josef Mašín, jak známo, jeden z největších hrdinů, jaké naše země kdy měla, zahynul rukou gestapa, jeho matku umučili k smrti komunisté, bratr Ctirad okusil komunistický lágr a byť se dožil slušného věku zemřel s největší pravděpodobností na následky ozáření v uranových dolech. Otec Josef byl bratrům největším vzorem, pro ně byl boj proti zlu věcí samozřejmou, bez ohledu na následky. Oba dva už jako dospívající kluci aktivně bojovali proti nacismu. V roce 1945 dostali státní vyznamenání z rukou prezidenta Beneše za svojí odbojovou činnost jako její nejmladší účastníci vůbec.

Vydobyté svobody si neužívali dlouho, brzy vycítili plíživé nebezpečí komunismu, který byl navíc zákeřnější v tom, že ho reprezentovali lidé z vlastního národa. Po komunistickým puči v únoru 1948 stanuli bratři pro ně v další regulérní válce s nepřítelem, který vraždí, zavírá nevinné a masově okrádá, ožebračuje a zotročuje příslušníky vlastního národa. Pro bratry to automaticky znamenalo znovu boj na smrt a na život, protože nic mezi tím nepřipadá v úvahu. S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje. Žít svobodně, nebo vůbec. V jejich očích byli komunističtí posluhovači všeho druhu jen vojáci protivníka na bitevním poli. Bratři očekávali podobný odboj české společnosti vůči komunismu, jako byl vůči nacismu. Čekali, že tak aktivní jako jsou oni budou další tisíce Čechů, zvlášť když se komunisté nezastavili ani u justičních vražd, represí a šikanování válečných hrdinů typu H. Píka, letců RAF a dalších.

Je krásný letní den, sedíme naproti sobě rozlehlé Josefově rezidenci s výhledem na dokonale udržovanou zahradu plnou sytých barev, které zdejší podnebí a vlhký mořský vzduch Pacifiku evidentně prospívá. Josef Mašín po chvíli ticha říká: „kde byli všichni váleční hrdinové, když komunisté zavraždili Píku. A vlastně ani on či Milada Horáková proti nim aktivně nebojovali, „jen“ byli pro ně nepohodlnými“. To jsou Josefovy myšlenkové pochody, jeho způsob přímočarého uvažování, bez kalkulu, bez příkras.

Zajímá mne jejich slavný útěk v říjnu 1953 do Západního Berlína. V noci z 3. na 4. října jejich 5ti členná skupina překročila hranice Československa. Na území NDR byla skupina odhalena a pronásledována příslušníky bezpečnostních sil. Celkem bylo proti pěti odbojářům mobilizováno 20 000 příslušníků Volkspolizei a  Sovětské armády. Dva z nich (Václav Švéda a Zbyněk Janatka) byli bohužel dopadeni, převezeni do ČSR a odsouzeni k smrti. Bratrům Mašínům a Milanovi Paumerovi se podařilo utéci, ale záhy na to byli obklíčeni v jednom lesíku více než 1000 policisty a vojáky. Smyčka se utahovala. Schovali se pod větve a listí a jen neuvěřitelnou shodou náhod nebyli odhaleni. Josef Mašín ukazuje k nejbližší stěně, v jaké vzdálenosti kolem něj chodili po zuby ozbrojení vojáci a prohledávali les. Bratři s Milanem Paumerem ukryti pod klestím měli nabité a odjištěné pistole připraveni na zoufalý odpor. Jen neuvěřitelným zázrakem je neodhalili.

Cílem jejich útěku nebylo odejít za lepším životem, chtěli vstoupit do americké armády (což se také stalo) a vrátit se v jejich řadách jako osvoboditelé. Že se jedná o iluzi si uvědomili po dvou letech v roce 1956, kdy maďarské povstání bylo Západem ponecháno svému vlastnímu osudu. Druhá jejich uvažovaná varianta byla, vrátit se jako agenti-chodci přes železnou oponu a ilegálně zde podporovat třetí odboj.

Josef Mašín mne provází domem a ukazuje starožitnosti z celého světa, jimž je vášnivým sběratelem. Vstupujeme do jeho útulné pracovny, na stěnách jsou různá ocenění v rámci jeho úspěšné podnikatelské činnosti a také rodinné fotografie. Z nich se již na první pohled vyjímá jedna, kde jsou oba bratři zachyceni srdečném semknutí a užívají si přítomnosti toho druhého. Z té fotografie vyzařuje vše. Sílu pouta mezi bratry nerozdělila ani neoslabila vzdálenost (Ctirad žil v 4000 km vzdáleném Clevelendu ve státě Ohio), ani smrt Ctirada v roce 2011. Silný vztah je oba pojí i s jejich sestrou Zdenou, která zde sváděla statečné boje s komunisty a po revoluci s úřady ohledně jejich statku. Oba bratři moc chtěli, aby emigrovala k nim do Ameriky, její kořeny a osobní vazby zde ale byly příliš hluboké a silné.

Josefa jeho zásadovost nepustí do Čech, na rodnou půdu nevstoupil neuvěřitelných 66 let. Nepřekousne, že v parlamentu jsou stále komunisté, stejně jako bývalí na soudech a ve státní správě. Několikrát se ho snažím přesvědčit, aby přijel, že i já mu mohu zde pomoci s jeho návštěvou. Argumentuji, že už jeho rodině konečně vrátili statek jeho rodiny v Lošanech. Byť to trvalo neuvěřitelně mnoho let, alespoň zde došlo k určitému narovnání křivdy. Nejsem úspěšný v přesvědčování, mrzí mě to, přesto doufám, že Josef jednoho dne přijede.

Za několik hodin se loučíme s tím, že se potkáme zase třeba v Evropě, Několikrát ročně jezdí do Německa, odkud pochází příbuzní jeho manželky.

 Setkání s Josefem Mašínem mi hodně dalo a odpovědělo mi na mnoho otazníků v mojí hlavě. Pro Josefa je zásadovost, odhodlanost, odvaha, boj proti zlu, něco tak samozřejmého jako je dýchat vzduch nebo ráno posnídat. Přesto, nebo asi právě proto, je některými lidmi doma nepochopen, ale je třeba i vidět, že pro mnoho z nich, je úctyhodnou osobností naší země, hodné ocenění.

Velmi mne zaujala a snad ani nepřekvapila Josefovo dokonalá čeština. Se Ctiradem se spolu nikdy nebavili anglicky a to ani v době, kdy se angličtina stala jejich prvním a hlavním jazykem. A ikdyž již má minimum příležitostí česky komunikovat, je znát, že svojí rodnou řeč mám rád a rád se k ní vrací.

Kruh jedné neobyčejné rodiny, která se nikdy nenechala zlomit, se pomalu uzavírá. Uzavírá, ale ještě není uzavřen. Z mého osobního pohledu k jeho uzavření chybí ještě poslední článek kruhu – aby Josef překonal něco v sobě, ať je to cokoli a přijel do Lošan na statek, kde se on i jeho otec narodili a byl jím po 70ti letech vrácen. Pak teprve se kruh definitivně uzavře. Josefa ale k tomu nemůže nikdo nutit, musí to být jeho vlastní svobodomyslné rozhodnutí, které bych si moc přál.

Byly časy, kdy rodina Mašínů ztratila téměř vše, ale nikdy ne čest, hrdost a odvahu.