Není pochyb o tom, že pro naši zem jsou zásadní především tři země: Slovensko kulturně a historicky, Německo finančně a hospodářsky coby náš zdaleka největší „zákazník“ a USA téměř ve všem ostatním.
Je zemí, která je po staletí naší neochvějnou oporou, naším podporovatelem, osvoboditelem a ochráncem. Bohužel, ne vždy si to plně uvědomujeme a ne vždy jste tomu vděčni, ale to už asi patří k naší národní povaze.
Shrňme si chronologicky jen několik vybraných faktů:
Již v 18 a 19 století byla Amerika především v dobách evropských krizí cílovou stanicí pro velké množství Čechů a Slováků, kteří zde hledali lepší uplatění a spokojenější život.
S velkým přispěním USA vzniklo Československo. Evropské mocnosti v roce 1918 neměly valný zájem na rozpadu R-U a vzniku nového státu. I Proto Masaryk odjel do USA vyjednat podporu a uznání ČSR zde. V pensilvánském Pitsburghu a Washingtonu DC byla podepsána tzv. Pitsburghská dohoda (květen 1918) a následně Washingtonská deklarace (říjen 1918), které se za účasti Masaryka a amerického prezidenta T.W. Willsona staly základním kamenem a předpokladem vzniku ČSR.
USA osvobodily západní část ČSR v 2. světové válce, zanechaly zde vojenskou techniku a vybavení pro využití nově vznikající armády ČSR. Jen tragickou vinou sovětského egoismu a tudíž odmítavého postoje Američané nepokračovali v postupu na pomoc pražskému povstání, které zoufale volalo o pomoc.
V prvních měsících a letech míru do vyhladovělé a zdecimované ČSR proudila z USA štědrá a nezištná potravinová pomoc (např. masové konzervy, sušené mléko, dětská výživa…).
Po nástupu komunismu od padesátých let až do r. 1989 americká vláda ze 100% dotovala české vysílání Rádií Svobodná Evropa (vysílání z Mnichova) a Hlas Ameriky (z Vídně), díky čemuž miliony lidí zde měli jediný zdroj svobodných necenzurovaných informací, tak jako mámě běžně teď.
Po dobu komunismu USA vítala desetitisíce emigrantů z ČSSR s otevřenou náručí. Byly jím poskytnuty podmínky pro práci a důstojný a svobodný život za oceánem.
USA výrazně přispěly k pádu komunismu v Evropě i v ČR, mj. „vyhladověly“ Sovětský svaz, který byl závody s USA ve zbrojení a v dobývání vesmíru tak hospodářsky vyčerpán, že se nezmohl na nic - na jakoukoli vojenskou podporu „svých“ zotročených zemí Východního bloku, jako např. v roce 1956 V Maďarsku nebo 1968 v ČSSR.
…a co je důležité - NIKDY za za USA po nás nechtěly.
Byli jsme přijati do NATO v r. 1994, byť je náš vojenský příspěvek spíše symbolický – mladí lidé nemusejí už na nesmyslnou vojnu a můžeme si dovolit menší a především profesionální armádu. Objem amerických obranných výdajů představuje 73 procent výdajů celé aliance. USA nás téměř 100 let chrání a je na ně vždy spoleh.
V současné době americké firmy a investice dávají práci statisícům Čechů a jejich daně a odvody jsou významnou položkou státního rozpočtu.
Amerika je patřičně hrdá na svojí historii, svobodu, demokracii, hospodářství, armádu, soudnictví atd. a nestydí se to dát najevo na všech úrovních. Od prezidenta až po posledního obyvatele nejzapadlejší výspy kdesi v Montaně či Oklahomě. Plní náročnou úlohu světového policisty, který se ne vždy zavděčí všem, ale kdo by tuto roli nezvládl lépe…?
I my jsme však byli Americe mnoha směrech prospěšní a užiteční: Čeští a Slovenští emigranti 18. a především 19. století pomáhali s rozvojem oblastí do té doby divokých oblastí a to především v Texasu a Nebrasce a dalších státech Středozápadu, kde začali obdělávat půdu a zakládat živnosti, komunity, spolky všeho druhu. Rozeběhli zde kulturní, sportovní (Sokol) i duchovní život. Mnoho našinců dokonce bojovalo v Americké občanské válce 1861 – 1865 (tzv. Sever proti Jihu). Hektoliry krve prolité na bitevních polít této války byly české či slovenské. Dali jsme Americe mnohé z jejich významných osobností např. Antonína Čermáka, legendárního starostu Chicaga 30tý let, které tvrdě zatočil s mafií, Eugena Cernana astronauta, který se zúčastnil mise Apollo na měsíc, ministryni M. Albrightovou, režiséra M. Formana. Dále špičkové sportovce Lendla, Navrátilovou a mnoho dalších.
Můžeme Ameriku adorovat i kritizovat za cokoli, ale zároveň buďme hrdi i vděčni, že je vždy po našem boku a můžeme se na ní v dobách dobrých i zlých spolehnout.
Jsem rád, že mohu svůj příspěvek zakončit pozitivně. K tomu jsem si vybral Plzeň. Její hrdost a vděčnost těm, kteří jí přinesli svobodu je ukázková a k odkazu jejich osvoboditelů se hlásí jako málokdo. Dokonce byla v USA vyhlášena jako „nejameričtější město Evropy“. Město zdobí mnoho památníků a soch mj. monumentální žulový památník „Díky Ameriko“, je zde Americké cenrum. Každý květen se celé město zahalí do modrobílých hvězd a červenobílých pruhů a konají se doslova mohutné několikadenní oslavy, jejichž zlatým hřebem jsou vždy váleční veteráni, kteří nás osvobodili, jsouc každoročně zvaní městem. Je to vždy velmi slavnostní, důstojné, emotivní a perfektně zorganizované. A není to jen zásluha radnice, ale i tisíců nadšených Plzeňanů, kteří k tomu dobrovolně přispívají, stejně jako množství klubů vojenské historie, jejichž členové své dobové Jeepy a uniformy mají vyladěné do posledního nejmenšího detailu. Mnoho oněch veteránů znám osobně, jsou to úžasní, stateční a moudří a srdeční lidé se smyslem pro humor. Mám je rád a některé z nich jsem navštívil během svých cest po USA, ale o tom někdy příště.
