Zemřel Paolo Rossi. Další kus mého dětství odešel...

Je rok 1978. Parta kluků utíká po skončení dopoledního vyučování na hřiště. Jít na oběd do jídelny? Zbytečná ztráta času, která by jen zkrátila náš fotbalový zápas. Týmy plné zvučných jmen - Argentiny a Itálie stojí proti sobě....

Největší hvězdy Daniel Passarela, Mario Kempes, Dino Zoff a Paolo Rossi pochopitelně nesmí chybět. Narvaný stadion sleduje jejich fotbalové umění a souboje....

Na plácku za vilkou mého dědečka ( tam máme schovaný míč) se urputně a s nadšením bojuje. Branky sice chybí, ale hromádky našich svlečených "hadrů" musí stačit. Oblíbené a uctívané dresy prakticky nahradí geniálně multifunkční ( spodní prádlo a sportovní úbor v jednom) červené komunistické trenky. Plácek je malý a víc než šest slavných fotbalistů se tam nevejde. Nesmíme ze svého skvělého klukovského života ztratit ani jednu zbytečnou chvilku. Polední přestávka má jen 45 minut a ještě musíme utíkat zpět na odpolední vyučování. To ovšem neznamená, že na hřišti se šetří síly. Bojuje se naplno. Na odpočinek a přípravu na odpolední vyučování pochopitelně nikdo nemyslí. Ve 12 má člověk úplně jiné starosti než učení...fotbal je náš život!

Skvělý fotbalista Paolo Rossi zemřel. Bylo mu pouze 64 let, to dnes nic není. Ani na důchod to nestačí. Kousek mého dětství je zase pryč. Zbývají jen vzpomínky na kluky ze školy a naši fotbalovou partu. Nikdo to pochopitelně na velké stadiony nedotáhl, ale na to nezáleží.

Náš "Paolo Rossi" bohužel už zemřel mnohem dřív. Petr, který byl z nás nejlepší fotbalista skončil jako bezdomovec a alkoholik. Život si vzal sám. Také "Dino Zoff" - Roman, už zde dlouho není. Zemřel jako mladý při nehodě na lyžích.

To jsou moje dnešní vzpomínky při čtení zprávy o smrti slavného fotbalisty. Zase mám před očima tu naši partu fotbalových červeně otrenkovaných nadšenců, kteří běží ze školy s prázdnými žaludky na "náš" plácek, aby mohli ve svých klukovských představách napodobit své fotbalové idoly.

A také zamyšlení. Kolik lidí si ani neuvědomuje, že život prožitý do vysokého věku není žádná samozřejmost. Stačí se podívat ve svém okolí a vzpomenout si na ty, kterým tento vzácný dar nebyl dán. Člověk by si měl vážit každého dne, který dostal šanci prožít a nekazit si život hloupými zbytečnostmi....