Únava životem nemůže být důvodem pro eutanazii

„Každý má právo na život.“ - článek 3 Všeobecné deklarace lidských práv, celosvětově uznávaného lidskoprávního dokumentu přijatého v roce 1948. Stále více zemí jej ale nyní začíná chápat i jako „právo ukončit svůj život“.

V Nizozemsku nyní navrhuje poslankyně za vládní liberální stranu D66 Pia Dijkstra zákon umožňující eutanazii pro staré lidi „unavené životem.“ Předkladatelka návrhu se nechala slyšet, že velmi staří lidé by měli mít možnost si zvolit, kdy zemřou.

Když jsem tohle poprvé uslyšel, začal jsem se sám sebe ptát, čemu má podobná „liberalizace“ pomoci. Ve srovnání s většinou světa už totiž zrovna Nizozemí má k eutanazii velmi vstřícný přístup a je známé, že loni na tamním pohřebním veletrhu představili i „přístroj na sebevraždu“. Přístroj, na němž spolupracoval nizozemský designér, si lidé mohou vytisknout doma na 3D tiskárně... Je proto vůbec potřeba řešit nějakou „únavu životem“? Co vlastně má únava životem být? Obecně jde o subjektivní lidský pocit, rozhodně nejde o nějakou smrtelnou nemoc či jiné nesnesitelné dlouhodobé utrpení, což byly původní argumenty pro zavedení eutanazie.

Když eutanazie přestane být „posledním řešením“

Nizozemsko je spolu se sousední Belgií v oblasti eutanazie průkopníkem. Další země, které uvažují o podobném kroku, zde mohou velmi dobře vidět, jaké důsledky by pro ně měla potenciální legalizace. Jednou z těchto zemí je i Česko, kde poslanci za ANO Milan Brázdil a Věra Procházková nedávno přišli s návrhem na legalizaci eutanazie. Nevím, nakolik se zabývali čeští podporovatelé eutanazie situací v Nizozemí. Země tulipánů prošla v posledních letech velmi zajímavým a pro mnohé lidi u nás překvapivým vývojem a je dobré si ho připomenout. Jsou zde totiž mnohá úskalí, o nichž se málo ví.

Při schválení zákona v roce 2001 se v Nizozemsku předpokládalo, že eutanazie bude až posledním možným řešením. Eutanazii je nyní oficiálně možné provádět v případech, kdy je situace pro pacienta beznadějná a nesnesitelná a neexistuje žádná rozumná alternativa, jen „nekonečné“ utrpení. Realita je ale mnohem složitější.

V prvních pár letech se skutečně zdálo, že veškeré obavy těch, co před zavedením eutanazie varovali, jsou liché. Počet „předčasně zemřelých“ nebyl příliš vysoký a držel se na relativně nízkých číslech. Jenomže pak nastal zvrat. Jak je patrné z níže uvedeného grafu, od roku 2007 počet provedených eutanazií v Nizozemsku až do roku 2017 neustále stoupal. Roční počet případů, kdy se eutanazie stala přijatelným řešením, se od zavedení více než ztrojnásobil. A co je neméně důležité, stoupal i podíl eutanazie na celkovém počtu zemřelých. V roce 2017 měla eutanazie už cca. 4,4% podíl na všech úmrtích v Nizozemsku. S tím začíná dostávat vážné trhliny argument, že eutanazie bude pouze zcela výjimečná záležitost, která je posledním možným řešením.

Potvrzuje se argument šikmé plochy

Marek Orko Vácha také upozorňuje na to, že růst počtu případů eutanazií byl doprovázen postupným rozšiřováním kategorií pacientů, kteří do věci mohou být zahrnuti. Nejedná se pouze o lidi nesnesitelně trpící, u nichž není žádná naděje na zlepšení, ale najdeme mezi nimi i jedince potýkající se s depresemi, schizofrenií, poruchami osobnosti či např. Aspergerovým syndromem. Potvrzuje se tak platnost argumentu „šikmé plochy“.

V tomto kontextu je zajímavé vyjádření Theo Boera, nizozemského profesora etiky na Protestantské teologické univerzitě v Groningenu. Tento člověk byl dlouho podporovatelem eutanazie. V roce 2014 však ve svém článku přiznal, že se mýlil. Situace se během 12 let totiž dramaticky změnila. Zatímco v roce 2002 se ve zprávách o eutanazii prakticky neobjevovaly zprávy o případech pacientů s psychiatrickými onemocněními či demencí, v posledních letech jejich počet strmě vzrostl. Zaznamenány byly případy, kdy největší podíl na utrpení těch, co podstoupili eutanazii či asistovanou sebevraždu, měly následující faktory: vysoký věk, osamocení nebo skutečnost, že se jednalo o pozůstalé, kterým zemřeli jejich blízcí. Také tlak ze strany okolí či obavy pacienta o blaho vlastních blízkých, měly hrát důležitou roli u některých žádostí o eutanazii. Je tedy zřejmé, že v těchto případech nebyla asistovaná sebevražda či eutanazie brána jako poslední řešení, jak mělo být záměrem zákona.

Lze namítnout, že oficiálně jsou téměř všechny případy v souladu s platnými pravidly a drtivá většina lidí, co podstoupili eutanazii, trpěla rakovinou či nějakou jinou vážnou nemocí. Tohle všechno tvrdí  zpráva regionálního monitorovacího výboru za rok 2017. Jenomže navenek hezky vypadající čísla ve statistice nemohou rozptýlit pochybnosti. Theo Boer, který i působil v orgánu posuzujícím žádosti o eutanazii, tvrdí, že během své činnosti narazil na případy, kdy přání zemřít předcházelo psychické onemocnění. Podle něho jsou někteří pacienti rádi, když mohou požádat o eutanazii na základě fyzického onemocnění, skutečný důvod je podle něho ale mnohem hlubší.

Nevypouštějme džina z lahve

Nizozemský profesor etiky také ještě výstižně dodal, že jakmile je džin vypuštěný z lahve, je nepravděpodobné, že se dostane zpět dovnitř. Kdekoli ukazuje Theo Boer lidem v jiných zemích statistiky, tak říká: „Podívejte se blíže na Nizozemsko, protože tady může být vaše země za 20 let.“ Nemusím snad ani připomínat, že nizozemské statistiky by měly být vážným varováním i pro Česko, nejsem si ale jist, zda si to uvědomují místní zastánci.

Současný stav v Nizozemsku by měl být mementem nejen pro Česko, ale i pro další země, které o legalizaci eutanazie vážně uvažují. Nejdříve to měli být jen opravdu nevyléčitelně nemocní a trpící, pak následovali lidé s psychiatrickými onemocnění a nyní přichází na řadu „unavení životem.“ Kdo bude následovat dále? Přestaneme sebevraždu vnímat jako nežádoucí patologický jev?

Obavy rozhodně jsou na místě, a když už v ČR máme velmi dobrý systém paliativní péče, nevidím jediný důvod, proč bychom měli nastupovat na cestu směr Holandsko.

Přeji hezký den a veselou mysl!