Přijmutím statisíců migrantů z Afriky ničemu nepomůžeme!

Všichni politici, kteří mluví o migraci, by měli někdy odjet do Afriky promluvit si s tamními politiky. Zjistili by, že řada afrických zemí řeší svou ekonomickou situaci posíláním lidí do EU. Na to musíme umět adekvátně reagovat.

Pokud chtějí (nejen čeští) politici změnit situaci ohledně migrace z Afriky, musí to říct z očí do očí představitelům problematických zemí. Proto jsem se nedávno na Sahaře zúčastnil konference na téma imigrace. Setkal jsem se tam nejen s politiky, ale i vědci a novináři z celé Afriky. Byl jsem hodně upřímný a musím přiznat, že to byla asi emocionálně nejvíce vyhrocená diskuse, kterou jsem na toto téma kdy absolvoval. 

Hovořil jsem například o nutnosti společného boje proti převaděčům, korupci, chudobě a klimatickým změnám, kdy v řadě států Afriky dochází voda nebo je natolik znečištěná, že ji není možné ani po opakovaném čištění užívat ke konzumaci. Humanitární pomoc ze strany ostatních států je důležitá k zamezení hladomoru, ale neřeší základní problémy Afriky. V podstatě se jim tam totiž jen dodávají ryby, místo toho, abychom je spíš učili rybařit.

Evropa, ani nikdo jiný, ale není schopna vyřešit problémy Afriky. Afrika musí začít řešit své problémy sama a obrazně řečeno „opravdu vzít pruty do ruky“, nejen dál čekat na ryby, nic nedělat proti korupci a ani nekontrolovanému populačnímu nárůstu. Tato konstatování se samozřejmě velké řadě afrických politiků nelíbila, je to ale nezpochybnitelný fakt. 

Evropská unie jako partner, nikoliv zachránce

Představy některých evropských politiků o vyvážení demokracie do Afriky se ukázaly opakovaně jako liché.Většina afrických zemí se osamostatnila před padesáti až šedesáti lety, a to je dost dlouhá doba na to, aby dokázaly zlepšit život svých obyvatel - že se jim to nedaří, má více příčin. Můžeme diskutovat například o tom, zda jejich samostatnost nebyla předčasná, protože neměli dost kvalifikovaných lidí schopných spravovat své země. Například belgické Kongo v době získání nezávislosti v roce 1960 mělo pouze 17 vysokoškolsky vzdělaných obyvatel a s takovým množstvím se stát kvalitně řídit nedá.

I to bylo příčinou toho, že vlád se v mnoha případech zmocnili krutí diktátoři jako Jean Bédel Bokassa ze Středoafrické republiky, Idi Amin z Ugandy, jenž dokonce své odpůrce házel krokodýlům, Siad Barre ze Somálska a další, kteří mají na svědomí devastace svých zemí a stovky tisíc zavražděných lidí. K tomuto se pak váže problém s korupcí. Pokud představitelé afrických zemí budou na úřadech tolerovat korupci nebo budou sami zkorumpovaní, situace se v jejich zemích nezmění.

Jak už jsem ale zmínil, humanitární pomoc Africe je stále důležitá a jako EU chceme Africe pomoci. Nemůžeme tam však jen posílat peníze, které mizí v projektech bez jakéhokoliv výsledku. Pomoc musí být systémová a Afrika sama musí bojovat s korupcí a extrémisty. Nebo například s masivním výprodejem svého nerostného bohatství do Číny bez jakékoliv přidané hodnoty. Evropská unie pak může pomoci africkým státům například v oblasti zdravotnictví nebo životního prostředí. 

V Evropském parlamentu proto dlouhodobě navrhuji zmenšit množství projektů v Africe a soustředit se na jejich efektivitu, kdy za příklad dávám Maroko, které v oblasti zdravotnictví, školství nebo infrastruktury udělalo díky systematické pomoci obrovský pokrok.

Přijímáním migrantů pomáháme udržet diktátorské režimy

Také jsem během konference zmínil, že náš populační deficit nemůžeme řešit dovozem kvalifikovaných lidí z Afriky. Tím jsem si vysloužil další vlnu emocí a nesympatií, ale drancování Afriky sebráním schopných lidí je cesta do pekel. Tím se situace v Africe rozhodně nezlepší. To je další fakt a představy řady afrických vládců, že budou financovat revitalizaci svých zemí z peněz zaslaných migranty v EU nebo v USA svým příbuzným zpět do Afriky, jsou sice pochopitelné, ale neměli bychom je podporovat.

Už i kvůli tomu, že podobné financování je při integrační politice nespolehlivé. Navíc přístup sání peněz z úspěšných lidí ve své podstatě podporuje chudobu a bohatnutí diktátorských a zkorumpovaných režimů. Peníze totiž získává opět jen pár vyvolených, není žádné systémové řešení.

V podstatě všem zúčastněným africkým politikům se také silně nelíbilo, když jsem mluvil o tom, že nemůžeme za kolonizační politiku. To byl rozhodně nejintenzivnější moment celé diskuze, kdy se do mě už vyloženě pustili. Problém Konga, Súdánu, Boko Haram nebo Libye ale není primárně problém Evropské unie, je problémem těchto států, kde řada „demokratických“ politiků v minulosti neuměla vládnout.

Nemůžeme pořád vše svádět na kolonizaci. Ano, při kolonizaci se některé západoevropské státy dopouštěly zločinů, ale ne všechny státy Evropy. Dnes navíc žijeme už v 21. století, tedy více jak půl století, kdy se většina států osamostanila.

Čeká nás tvrdý a nepříjemný dialog o růstu populace v Africe

Dalším faktem je, že musíme vést tvrdý a mnohdy nepříjemný dialog o omezení růstu populace v Africe. Za posledních 70 let se například v Egyptě počet obyvatel zečtyřnásobil a Egypt není schopen své obyvatele uživit.

A nejen Egypt. A pokud si někdo z afrických politiků myslí, že vyřeší stárnutí obyvatel Evropy a nekontrolovaný nárůst obyvatel v Africe tím, že Afričany vyšle na starý kontinent za prací, tak se mýlí. Tím se nevyřeší vůbec nic. Ba naopak to Afriku dostane do daleko horší situace, než ve které se nachází nyní. 

Budoucnost Afriky je jednoduše v její suverenitě a schopnosti řešit si své problémy sama. A je nutné si přiznat, že si k této demokracii a suverenitě musí dojít stejně dlouhou cestou jako většina států Evropy, což pro změnu nechápe většina lidí v Evropě. Neexistují rychlé cesty ani jednoduchá řešení. 

A i proto by politici měli jezdit do Afriky, aby byli schopní o migraci přemýšlet jinak. Vidět vše v reálných souvislostech, v dlouhodobém časovém horizontu a případně své poznatky vysvětlovat svým partnerům na úrovni V4 nebo i Evropské unie.

Problémy Afriky jsou s v souvislosti s klimatickými změnami stále větší časovanou bombou. A je na nás, zda dokážeme čas exploze v současné době oddálit nebo úplně zastavit. Podle mého přesvědčení musí být EU pro Afriku rovnoceným partnerem, ne sponzorem, autoritativním učitelem nebo pouhým charitativním domem. A čím dříve to pochopíme, tím dříve se může začít situace v Africe skutečně zlepšovat.

Přeji hezký den a veselou mysl!