OSN na Ukrajině opět předvádí svoji naprostou neschopnost cokoli vyřešit

Původní cíle Organizace spojených národů vypadaly nepochybně ušlechtile a bohulibě. Organizace měla v roce 1945 nahradit tehdy nefunkční Společnost národů, která selhala a nedokázala zabránit vypuknutí dalšího světového konfliktu.

Jak se můžeme dočíst v textu zakládajícího dokumentu - Charty OSN, Organizace spojených národů má pomáhat udržet mír (tzn. neopakovat hrůzy, které se odehrály během druhé světové války), obhajovat lidská práva a přispívat ke zlepšení životní úrovně ve světě. To všechno zní samozřejmě hezky, výsledky vyznívají nicméně více než rozpačitě, jak o tom svědčí i současný vývoj nedaleko od českých hranice.

Třetí světová válka sice zatím nevypukla, i když se v poslední době vyskytly ojedinělé hlasy tvrdící opak. Nemění to ale nic na skutečnosti, že OSN nám prakticky po celou dobu své existence ukazuje, že je organizací naprosto neschopnou vyřešit jediný problém, který svět trápí. O OSN a jejích četných selháních už jsem psal na svém blogu vícekrát a upozorňuji na ně pravidelně.

OSN dnes sice stojí spíše mimo hlavní pozornost médií, ale jak asi správně tušíte, i v případě Ukrajiny se zachovala naprosto ostudně. Než se ale dostaneme k samotné Ukrajině, není od věci si nejprve připomenout nejostudnější okamžiky, kdy organizace nesplnila svoje poslání v oblastech řešení konfliktů.

Nečinné přihlížení k vraždění civilistů

Prakticky jediný případ, kdy se OSN projevila jako skutečně akceschopná, byla Korejská válka. A to jen kvůli tomu, že SSSR v té době bojkotoval Radu bezpečnosti OSN z toho důvodu, že Čínu zde v té době zastupovala vláda Čínské republiky (tj. Taiwanu).

Jinde se OSN neangažovala prakticky vůbec a vyskytly se i případy kdy trestuhodně zaspala, důsledkem čehož lidé umírali ve velkém. Rád bych zde zmínil především dva konflikty z minulosti, kde bylo selhání vůbec nejkřiklavější. Prvním z nich je občanská válka a genocida v africké Rwandě v roce 1994.

Krvavý konflikt ve Rwandě

Jednalo se o důsledek konfliktu mezi rwandskou vládou ovládanou Huty a tutsijskou povstaleckou armádou. Při jednání o mírové smlouvě mezi oběma stranami v roce 1993 byla pod záštitou OSN zřízená a mírová mise UNAMIR (UN Assistance mission for Rwanda). Mise ale měla pouze pozorovatelskou funkci a bylo jí dovolené použít sílu jen v sebeobraně.

Poté, co vraždění 7. dubna začalo, požádal velitel mise UNAMIR, generál Dallaire o rozšíření mandátu. Jeho požadavek však byl odmítnut. Rada bezpečnosti OSN naopak 21. dubna jednohlasně schválila stažení většiny vojáků mise. Z původních 2 500 vojáků schopných zasáhnout jich zbylo na místě činu jen 270.

Přestože se na území Rwandy odehrávala genocida podle definice „Úmluvy o prevenci a trestání zločinu genocidy“ z roku 1948, OSN se tomuto označení dlouho vyhýbala a na násilnosti tak bylo zpočátku nahlíženo „jen“ jako na občanskou válku.

Pokud by totiž mělo být jednání nazvané genocida, musela by OSN zakročit, což se nikomu nechtělo. Naopak „občanská válka“ nezavazovala mezinárodní společenství k žádné reakci. Důsledky takového přístupu se ukázaly jako naprosto katastrofální. Během pouhých sto dní bylo do července kvůli tomuto nezájmu vyvražděno podle odhadů 0,5 - 1 milion lidí, téměř výhradně příslušníků etnické menšiny Tutsiů.

Válka v bývalé Jugoslávii

A pak bych zde rád zmínil ještě jeden válečný konflikt. Na rozdíl od toho ve Rwandě se odehrával v průběhu 90. let v Evropě jen pár stovek kilometrů od českých hranic. Jednalo se o válku na území bývalé Jugoslávie.

Zcela právem lidem z té doby nejvíce utkvěla zvěrstva na území Bosny a Hercegoviny. Odhaduje se, že celkový počet obětí byl z řad vojáků i civilistů byl větší než 100 tisíc. Jednalo se v té době o nejkrvavější válečný konflikt v Evropě od skončení druhé světové války.

I zde bohužel ozbrojené síly OSN při obraně civilistů totálně selhaly. Smutným symbolem válečného utrpení se vedle tříletého obléhání Sarajeva stal masakr v Srebrenici, k němuž došlo v červenci 1995. Zvěrstva, při nichž bylo zmasakrováno více než 8000 lidí - takřka výhradně bosenských mužů a chlapců - se odehrála přímo před očima nizozemských jednotek OSN, které nedokázaly zasáhnout!

Selhání není žádné překvapení

Vraťme se ale z minulosti zpět do žhavé přítomnosti. Nikoho, kdo dění v OSN sleduje, nepřekvapí, že bohužel ani v případě Ukrajiny není situace lepší. Naopak můžeme aktuální stav považovat v některých ohledech dokonce za horší než v případě předchozích dvou konfliktů. Nesmíme totiž zapomínat na to, že Rusko má jako dědic Sovětského svazu stálé místo v Radě bezpečnosti OSN.

Když ruský prezident Vladimir Putin oznámil 23. února 2022 zahájení „speciální vojenské operace,“ ještě v noci se sešla Rada bezpečnosti OSN. Zasedání Rady bezpečnosti předsedalo…. ano, hádali jste správně, pokud jste tipovali Rusko.

Radě bezpečnosti předsedala země dopouštějící se agrese. Absurdní, že? O podobné věci ale není v OSN nouze. Jak může taková organizace chtít, aby ji lidé brali vážně?

V jistém ohledu je tedy na tom OSN dokonce hůře než Společnost národů v meziválečném období. Sovětský svaz, předchůdce současného Ruska, z ní totiž byl v roce 1939 vyloučen jako agresor ve válce s Finskem.

Současná situace je naprosto odlišná: Na ruském členství v OSN se vůbec nic nezměnilo. Žádné vyloučení z OSN opravdu nehrozí a jak už bylo zmíněno, Rusko má stále zajištěné místo v Radě bezpečnosti OSN, což nelze označit jinak než jako výsměch.

Dvě bezvýznamná gesta

OSN se dosud zmohla jen na dvě gesta proti Rusku. Prvním z nich bylo na začátku března odhlasování rezoluce odsuzující ruskou agresi na Ukrajině. Na Valném shromáždění, kde Rusko nemělo právo veta, pro ni zvedlo ruku 141 zemí, pouze pět bylo proti a 35 států včetně Číny se zdrželo.

Více než měsíc a půl po vypuknutí konfliktu také přestalo být Rusko členem nechvalně známého orgánu s názvem Rada pro lidská práva (UNHRC). 7. dubna schválilo Valné shromáždění OSN přerušení členství Ruska. Návrh podpořilo . Ke schválení byla zapotřebí dvoutřetinová většina hlasujících zemí.

Tento lidskoprávní orgán proslul především tím, že jak na běžícím páse chrlí rezoluce odsuzující Izrael a upozaďuje lidskoprávní problémy v jiných částech světa. Na stránkách UNHRC se dočteme, že při výběru zemí do tohoto orgánu „Valné shromáždění bere v úvahu příspěvek kandidátských států k podpoře a ochraně lidských práv, jakož i jejich dobrovolné sliby a závazky v tomto ohledu.“  

Taková slova mohou znít absurdně, když vezmeme v úvahu, že v této Radě pro lidská práva stále figurují takové „majáky svobody“ jako Eritrea, Somálsko, Čína nebo Kuba. Už v minulosti byla součástí UNHRC také Saúdská Arábie. Mimochodem, před pár dny byla Saúdská Arábie zvolená do Komise OSN pro ženská práva.  V OSN je zkrátka možné opravdu všechno. Chybí už snad jen Josef Fritzl řečnící na Výboru OSN pro práva dítěte.

Překvapivé? Kdepak …

Nikoho, kdo zná (ne)fungování OSN v průběhu její existence nemůže poslední vývoj nijak překvapit. Ve válce na Ukrajině OSN bohužel „nezklamala.“ Tím, že Rusko bylo potrestáno jen odsuzující rezolucí a vyloučením z bezvýznamného orgánu, se zachovala v podstatě celkem předvídatelně a ukazuje, že je dlouhodobě v oblasti mezinárodní bezpečnosti naprosto nefunkční a bezzubou organizací, kde se o problémech jenom diskutuje (pokud vůbec).

Snad by se tomu absurdnímu divadlu dalo i smát, kdyby pravidelná selhávání organizace, jejímž hlavním posláním má být udržovat ve světě mír, zároveň neměla za následek tisíce či spíše miliony mrtvých.

Přeji hezký den a veselou mysl!