Jak jsem kradl cizí děti

Znáte to, vyrazíte na dovolenou, ale zrovna v té chvíli máte obrovské množství věcí k řešení. Do toho vám na přeplněné ulici zavolá televize, zda byste se jim nevyjádřil k situaci v Afghánistánu. A průšvih je tady.

Jako otec, který je hodně vytížený prací, chci trávit čas se svými dětmi co nejvíc. Tedy, pokud jsou hodné, na moc věcí se neptají nebo chtějí s něčím pomáhat. Moje děti jsou prokazatelně nejhodnější, když spí. Ale někdy to dá fušku.

Občas člověk dostane nápad jít s nimi do města. Tolik žádostí o hračky neslyšel snad ani Ježíšek. Toto je krásné, tamto potřebuji, to mi kup. Takže když jdete přeplněnými ulicemi a vaší jedinou starostí je, jak neztratit dítě v davu, vytěsníte všechno ostatní.

Kličkujeme s nejmladší dcerou mezi lidmi a ona po hodině proseb o různé hračky prostě chviličku mlčí. Poslušně mě drží za ruku a vyhýbá se kolemjdoucím. A najednou zazvoní telefon. Kouknu na Toničku a říkám: „Dobrý den, Tomáš Zdechovský, jak vám mohu pomoci?“

Volají z Prima CNN News a chtějí vyjádření k situaci v Afghánistánu. Na ulici jim špatně rozumím, a tak si druhou rukou zacpu ucho. Po vyslechnutí otázky dám ruku opět automaticky dolů, chytím dceru za ruku, začnu klidně odpovídat na položenou otázku a pokračujeme dál městem.

Po asi padesáti metrech se u mě objeví naštvaná paní, která mi vytrhne cizího chlapečka z ruky a odvádí si ho pryč s výrazem největšího opovržení pro zloděje dětí. Vůbec se nevzpouzel. Za ním se šklebí Tonča. „Proč jsi mi neřekla, že to nejsi ty?“ ptám se v šoku. „Byla to legrace,“ usměje se Tonča držící v ruce nějakou hračku, kterou prostě chce za každou cenu koupit.

Jsem přísný otec, ale podlehl jsem. Pod jednou podmínkou. Nikdy nesmí nikomu říct, že jsem v Polsku kradl cizí děti. Slíbila, že bude mlčet jako hrob. Já se o to však musel podělit, s odstupem času mi to připadá čím dál vtipnější. Když si incident vybavím, tak se tomu i přes prvotní šok a nezapomenutelný výraz paní, se kterou jsme si nekonečné dvě vteřiny hleděli do očí, začnu smát. Člověk se nesmí brát příliš vážně, škodí mu to. A tím se řídím.

Přeji hezký den a veselou mysl.