Jestliže moderní společnosti - českou a norskou nevyjímaje - opustily tradiční vazby širokých rodin,vše se jen a jen individualizuje, pak musí péči o rodinné problémy toho či onoho rázu svěřit úřadům a soudům. Nedivme se, že se občas - v Norsku, Británii, či V v ČR - stanou excesy, o kterých se pak pilně píše. Je to jen a jen v individualismu, přetrhání tradičních vazeb a likvidace lidských hodnot a sounáležitosti. Konkrétně: Máme s manželkou v pěstounské péči na přechodnou dobu deváté dítě a spíše bych se přikláněl k tomu, že práce OSPODů v ČR je nezaplacená, personálně poddimenzovaná a přebyrokratizovaná, a proto je taková, jaká je. Poznal jsem velké množství pracovníků OSPODů a nemám vysloveně negativní zkušenosti. Vidím většinou dobrou vůli, ale také únavu, přetíženost, roztěkanost. Ještě horší je to u soudů, ty už nestíhají vůbec a jsou hlavní brzdou systému péče o děti. Ne tak docela svojí vinou. Vyslovenou katastrofou pro ČR je totiž pan profesor plzeňského práva Eliáš a jeho nový občanský zákoník (a samozřejmě pak zákonodárci, kteří ho - bez znalosti dopadu - schválili). Ten v oblasti péče o děti nadělal komplikace na druhou. Každý úkon dnes musí řešit soud, vše se neuvěřitelně vleče. A zdá se, že tato změna k horšímu nikomu moc nevadí, Ministerstvo spravedlnosti dále spí a když má něco řešit, tak jsou to "problémy" advokátů, notářů a jiných zájmových skupin. Rodinná péče není pro právníky atraktivní kšeft.
