Evropský obranný průmysl nestíhá. Je nutné urychleně doplnit vojenskou výbavu

Členské státy EU už poskytly Ukrajině obrovskou vojenskou pomoc. Pro některé země včetně Česka to byla zároveň příležitost, jak vyřadit ze svých starých zásob vybavení ze sovětské éry a nahradit ho modernějším.

Jak zdůraznila analýza nedostatku investic do obrany, kterou v květnu 2022 zveřejnila Evropská komise ve spolupráci s Evropskou obrannou agenturou, v Evropě je třeba urychleně doplnit vojenské zásoby, které byly před válkou pro obranyschopnost Evropy naprosto nedostatečné.

Poddimenzovaný obranný průmysl

EU a její Evropská obranná agentura začala už v roce 2015 nabízet úlevy z DPH, které měly členské státy motivovat k místním nákupům v rámci Evropy. V reakci na ruskou agresi na Ukrajině pak spustila fond ve výši 500 milionů eur na pokrytí společných nákupů.

Tyto snahy však mohou být jen slabou náplastí s ohledem na celkové potřeby a skutečné náklady na velké zbrojní zakázky. Stále bohužel platí, že evropské země mnohdy spoléhají na mimoevropské zdroje prostě proto, že jim prakticky nezbývá žádná jiná možnost. Domácí evropská výroba je totiž naprosto nedostatečná.

Nedávný článek na Politico.eu, který se obsáhle věnuje této opomíjené problematice a má výmluvný název Why Europe’s defense industry can’t keep up (Proč evropský obranný průmysl nestíhá), zmiňuje několik úskalí.

Jedním z nich je právě skutečnost, že složitější nákupy mohou v Evropě trvat i několik let a některé pokročilé zbraně jsou dostupné pouze mimo Evropu. Cituje mj. i Davida Choura, finančního ředitele největšího českého výrobce zbraní Czechoslovak Group (CSG).

Ten říká, že problémem evropského obranného průmyslu je, že je zvyklý vyrábět složité zbraně ve velmi malých sériích po dlouhou dobu, což vyhovuje mírové situaci s tím, že bezpečnostní prostředí se změnilo a jsou potřeba miliardové investice. První problém tedy představuje poddimenzovaná výroba, která bohužel není přizpůsobena současné situaci, kdy Evropa čelí bezprostřední hrozbě.

Roli hraje geopolitika

Jak také připomíná už citovaný článek, jsou to právě bilaterální vztahy geopolitické faktory, které rozhodují o tom, kde se peníze na obranu utratí. Uvádí se dva příklady. V září 2021 Francie nabídla Řecku dodávky tří fregat pro jeho loďstvo za tři miliardy eur poté, co nakonec ztroskotala dohoda s Austrálií. Macron také nabídl "strategické partnerství" na podporu desetiletí trvajícího sporu Atén se sousedním Tureckem, které si pravidelně činí značně sporné územní nároky v Egejském moři.

Naopak když se Polsko, jeden z největších dárců vojenské pomoci Ukrajině, rozhodlo doplnit své zásoby, vláda se obrátila na Jižní Koreu a v červenci podepsala rekordní smlouvu o dodávkách zbraní v hodnotě 14,5 miliardy eur.  

Varšava naznačila, že dováží zbraně z mimoevropských zemí částečně i proto, že Německo, přestože má třetí největší obranný průmysl v Evropě, neobměňuje své tanky dostatečně rychle. Berlín totiž dříve Polsku slíbil, že pošle moderní tanky výměnou za to, že Polsko pošle své tanky ze sovětské éry na Ukrajinu.

Země EU musí koordinovaně investovat do obrany

V Evropě rostou vojenské výdaje již pár let kvůli většímu tlaku ze strany USA, aby se i evropské země více podílely na společné obraně v rámci NATO a dávaly na svoji obranu alespoň 2 % HDP. Např. pobaltské země ale začaly zvyšovat své výdaje už po roce 2014 v reakci na anexi Krymu Ruskem.

Vnímaná ruská hrozba by pro Evropu měla být zároveň impulzem k tomu, aby lépe koordinovala investice do obrany. Dnes se tak bohužel děje často dost neefektivně, aniž by se zohledňovaly možnosti spolupráce s ostatními Evropskými zeměmi.

Bezpečnostní výzva Evropy naráží na typický problém současné EU. Úspěch závisí na sladění vlastních zájmů 27 členských států. Evropská unie jako celek tedy stojí před velikou výzvou a je především na všech členských zemích, aby to společně dokázaly změnit.

Hezký den a veselou mysl!