Již z podstaty věci se považuji za přítele Ruska, alespoň té jeho racionálnější části, které je nyní v téhle zemi k čertu pomálu. Má žena je Ruska a náš syn má české i ruské občanství. Polovina naší rodiny jsou tedy Rusové, žijí v Rusku a do Čech nás jezdí navštěvovat. Máme mnoho ruských přátel, se kterými se stýkáme a máme ještě více těch českých, kteří se stýkají s námi. Já jsem Čech jak poleno a kdyby mi před pár lety někdo řekl, že budu mít syna Rusáka, tak bych se mu hlasitě vysmál. Tolik k úvodu.
Ještě před pár lety s Ruskem lidi moc problémů neměli. Někomu možná vadilo utahování šroubů Putinova režimu a postupný ústup i od těch zbytků demokracie, které tam přetrvávaly. Zbraněmi se neharašilo, obchod fungoval, takže občasné výkřiky nevládních organizací nikdo nebral moc vážně. Už tehdy mi moje budoucí žena říkala, že Putin Rusko přivede ke zkáze a Evropu si vezme s sebou. Jeho momenty z Gruzie, Abcházie, Osetie a Moldavska nám přišly natolik vzdálené, že u málokoho se rozsvítil pomyslný varovný majáček. Až anšlus Krymu a východu Ukrajiny většinu z nás přesvědčil o tom, co moje žena říkala už před několika roky. Současné Rusko je na stejné cestě, jako bylo Německo mezi léty 1933 až 1939. Možná, že blíže roku 1939, než jsme si ochotni připustit. Nebudu tu nyní rozebírat, proč tomu tak je, člověk jen trošku zběhlý v dějinách Evropy dvacátého století si tu jednoduchou rovnici spočítá sám. Spíše chci poukázat na některé skupinky těch, kteří si říkají přátelé Ruska a jsou nyní hlasitě slyšet zejména kvůli probíhajícímu přesunu amerického konvoje. Za své vůdce považují kupříkladu bývalého senátora Vyvadila, současného senátora Velebu a hlavně Miloše Zemana, který je sice ochotný konvoj tolerovat, místo aby jej jako většina soudných lidí vítal.
Tito lidé se velmi pochvalně vyjadřují k současnému vůdci Ruska a k jeho zahraniční politice, která je násilná, expansionalistická a v propagandě zcela na úrovni nacistického Německa. Tvrdí o sobě, že jsou to oni, kdo rozumí Rusku a chápou jeho potřeby a že naopak my ostatní jsme všechno špatně pochopili a zaslepeni hledáme podporu v demokratických spojenectvích jako je NATO či EU, zatímco na východě nás čeká otevřená náruč slovanského medvěda. Většinou argumentují propagandistickými reportážemi, které ve dne v noci běží po hlavních ruských kanálech a snaží se nám ukázat Rusko jako bohatou a skvělou zemi. Na jakýkoliv argument reagují víceméně slovní agresivitou a spojeními ve smyslu Amerika je vrah, Ukrajina jsou fašisti. Smysl toho všeho vidí oni sami snad jen v tom, že milionkrát opakovaná lež se stane pravdou. Nestane.
V současném Rusku již nelze mluvit ani o zbytcích demokracie či svobodě slova, což je dle mého názoru ta nejcennější věc, kterou člověk může vlastnit (opominu-li obligátní zdraví či lásku rodiny apod.). Současné Rusko je prolezlé propagandou takovým způsobem, že i jinak normálně uvažující lidé jsou ochotní jí uvěřit. Naposled nás tchýně přesvědčovala, že na Ukrajině se staví koncentrační tábory, kam se přemisťuje rusky mluvící obyvatelstvo, aby se poté zlikvidovalo. Ukazovali to v televizi… V současném Rusku většina obyvatel žije v tom, čemu my tady již říkáme pod hranicí chudoby. A to ne jen díky sankcím, žilo se tak již před tím. Nicméně Rus je odolný a soběstačný, a protože se životní úroveň za poslední roky zvedala, stížností bylo málo. V současném Rusku je průměrná doba dožití něco kolem 64 let. A k této zemi se chtějí pánové z Přátel Ruska, KSČM a Hradu přivinout.
Stačí vyrazit mezi lidi a „obyčejné“ Rusy žijící v ČR a poptat se jich, co si o tom myslí. Dost z nich sice bude souhlasit s anexí Krymu, nicméně již nebudou souhlasit s tím, jak k tomu došlo. Většina z nich vám na otázku, jestli se chtějí do Ruska vrátit odpoví NE ještě než stačíte dokončit větu. Většina z nich totiž krom ruštiny umí i česky a anglicky a umí si dohledat informace i v latince. Většině z nich je jasné, že letadlo nad Ukrajinou sestřelili separatisté, někteří dokonce připouští možnost, že to byla samotná ruská armáda, i když to slyší neradi. Zeptá-li se jich někdo cizí, odkud jsou, radši řeknou Ukrajinu či Bělorusko. Hrdost na Rusko se z nich postupně vytrácí. Hrdost na národ, který dal světu Puškina, Dostojevského či Vysockého. Rádi by viděli svojí zemi silnou a hrdou a ne agresivní a prolhanou, jak je tomu dnes. To, co vidí oni, bohužel nevidí spousta z našich občanů, kteří tvrdí, že Rusku rozumí a považují se za jeho přátele.
Ve skutečnosti žádnými přáteli nejsou. Jen podporují jeho pád do diktatury, izolace a sebezničení. Samotná Ruská propaganda to pak zneužívá a těch několik pomatenců včele s Milošem Zemanem, soudruhem Filipem a exsenátorem Vyvadilem prezentuje jako českou politickou elitu, díky čemuž nás v Rusku vnímají jako spojence. Horko těžko pak vysvětluji ženiným příbuzným, že se jedná o exoty a že náš prezident je ve skutečnosti stále přiopilý stařík, kterého tu nikdo nebere vážně a za kterého se stydíme. Být přítelem Ruska podle mne znamená přát mu změnu. Přát mu alespoň ze začátku odchod Vladimíra Putina a návrat do kolejí alespoň částečně demokratického systému. Z Ruska v současnosti utíká spousta elit, stejně jako z předválečného Německa. Na rozdíl od něj ale Rusko stojí na velmi vetchých nohách, je víceméně bezmocné, i když se nám snaží vnutit opak a velký válečný konflikt snad nehrozí, Rusko takto může zničit jen samo sebe, když jeho mocenské ambice zdaleka přesahují jeho hospodářskou a ekonomickou vyspělost.
