V únoru 2013 vyšla kniha Václava Klause „My, Evropa a svět“. Jako častý uživatel Vědecké knihovny v Olomouci jsem si ji tam jako první rezervoval a náhoda tomu chtěla, že jsem si ji mohl vyzvednout nejdříve 8.6.2013, tzn. v den konání stranického sněmu a já tak mohl čtením blízkého tématu zaplnit čas při cestování vlakem Olomouc-Praha-Olomouc, včetně méně zajímavých okamžiků na samotném celorepublikovém sněmu. Celkově jsem si vypsal 17 poznámek pro mě nejzajímavějších myšlenek, z nichž bych dal facebookovské „líbí se mi“ 16 a (zatím) nefacebookovské „nelíbí se mi“ jen jedné.
Líbí se mi (nebo-li Klausovské musím souhlasně přikyvovat)
1) Tehdy, stejně jako dnes, se nám maximum svobody a minimum intervencí státu zdálo být pro lidský život věcí zcela rozhodující. Nic dalšího jsme – ve veřejném prostoru našich životů – nechtěli a nechceme. Na rozdíl od socialistů všech barev a „vyznání“ (z nichž někteří sami sebe klamou tím, že se nazývají zcela jinak) jsme neměli žádné ambice dosahovat konkrétních věcných cílů. Nechtěli jsme větší nivelizaci příjmů, pozitivní diskriminaci, méně emisí CO2, kratší pracovní týden a delší dovolenou, větší či menší islamizaci světa a ani další podobné věci. Ty měly být výsledkem svobodné společenské interakce, nikoli před závorku vytknutým cílem. V tom ostatně vidím zásadní odlišnost mezi námi a socialisty všeho druhu.
2) Dnes jsme svědky plíživého návratu selektivní, ale skryté nesvobody nového typu, vznikající pod zcela jinými slogany, která veřejným míněním (a zejména jeho manipulátory v médiích) za totalitní či k totalitě směřující považována není.
3) Prof. Bednář (Svobodní) z Karlovy univerzity ve svém blogu Evropská unie je Východ polemizuje s tezí, že Evropská unie ideově znamená Západ. Dnešní EU zcela evidentně vyrůstá z tradice domněle osvíceného centrálního řízení společnosti a států, což je navýsost východním fenoménem. Plně s ním souhlasím.
4) Výsledkem šedesátých let bylo, že se svět posunul výrazně doleva. Vedle řady pozoruhodných uměleckých výbojů, které jsou dodnes hodné ocenění, zůstaly po této dekádě už jen trosky oněch původních, ničím nezastupitelných hodnot, na kterých byla od svého počátku západní společnost založena. Kvůli tomu se zrodily generace, které vůbec nechápou význam celého našeho civilizačního, kulturního a etického dědictví, čímž se zbavily jakéhokoli kompasu pro své chování. Ztratily starost o minulost, a proto, což je jen zdánlivým paradoxem, i o budoucnost. Liberalismus si zprivatizovala a pro své politické cíle zdeformovala levice a obrátila jej proti svobodě, proti demokracii.
5) Dlouho jsme nedoceňovali sílu demagogického prvku demokracie umožňujícího lidem v tomto systému žijícím nárokovat požitky bez ohledu na vlastní výkon, žádat "something for nothing".
6) Nečekali jsme, že dojde k takové destrukci politické demokracie, že bude politický proces vést k tak dalekosáhlé preferenci rozhodování, která přinášejí „visible benefits“ (viditelné efekty) na úkor „invisible costs“ (neviditelných nákladů). Často se také v obdobném duchu mluví o koncentrovaných efektech a široce rozptýlených nákladech. To stojí mimo jiné v zárodcích celé dnešní světové, resp. přesněji euro-americké dluhové krize.
7) I v minulosti jsem se obával již delší dobu uskutečňovaného – postupného, zdánlivě nikoho netrápícího – přechodu od občanských práv k právům lidským. Obával jsem se s tím spojené a na tomto základě vyrostlé ideologie humanrightismu (u nás ztělesňované zejména Václavem Havlem), ale v jakou hrozbu lidské svobodě se tato, na první pohled nevinná přesmyčka dnes vyvinula, jsem nevěděl.
8) Politici se z taktických důvodů stahují z vážných debat. Mechanismus politické korektnosti znemožňuje formulování nekonformních názorů. Přesně o to usiloval George Orwell ve své knize 1984. Politická korektnost je založena na „netolerantním moralizování“ a je umožněna naší slabostí, rozpadem našich tradičních hodnot a jejich nedostatečnou obranou.
9) S humanrightismem a politickou korektností souvisí i radikální vzestup jedné z dalších dnešních alternativ či náhražek demokracie, kterou je soudcokracie. Dnes a denně jsme svědky toho, že je politická moc – sice postupně a téměř bez povšimnutí, ale o to důsledněji – odebírána zvoleným politikům a přesouvána k nezvoleným soudcům.
10) Nepředvídal jsem ani to, jak mocnou pozici získají v naší zemi a zejména v nadnárodním světě NGOs (nestátní organizace neboli instituce tzv. občanské společnosti) a jak nesmiřitelný bude jejich souboj s parlamentní demokracií…velmi přesně diskutuje tento problém Tomáš Břicháček (Svobodní) v článku Myšlenkový svět Václava Havla.
11) Ideje se sice prosazují samy, ale jen „in very long run“, a to už může být pozdě…měli bychom uznat, že nám chybí seriózní empirické, deskriptivní analýzy obecně socioekonomického typu. Převládají parciální analýzy a nehluboké normativní, ideologizující texty. Chybí nedeklaratorní texty, chybí hluboká „anatomie“ dnešní situace.
12) Tito lidé si myslí, že provokujeme, když občas přirovnáváme EU k RVHP, ale my nesrovnáváme tehdejší a dnešní politický systém a tehdejší a dnešní míru svobody, nýbrž strukturu a metodu rozhodování v uměle integrovaném celku.
13) Nikdy nezapomenu na své vystoupení o euru v německém Pasově, kde jsem před naplněným sálem univerzity říkal všechny své, dodnes nezměněné názory na euro a děkan tamní ekonomické fakulty veřejně replikoval, že to, co říkám, je názor, který sdílí 100% profesorů ekonomie na jejich fakultě a 80% všech německých profesorů ekonomie.
14) Kdykoli politický režim dovolí, aby měli lidé v ruce více peněz, tím je politický režim slabší.
15) Důsledkem ideové prázdnoty a vyprahlosti české pravice je i její nekritický obdiv k americkému neokonzervatismu, což vyvrcholilo v éře M. Topolánka (ODS) a A. Vondry (ODS), ale zůstalo to tam dodnes. Je to příklon k levicovému „vizionářskému“ intervencionismu a malý respekt k suverénnímu občanovi, obci a státu.
16) V listopadu 1997 jsem měl přednášku na Standfordské univerzitě a organizátoři požádali Miltona Friedmana o úvodní laudatio. Mimo jiné řekl, že Václav Klaus uměl rozdělit československou měnu a že se to Evropě může hodit, až bude potřebovat rozdělit měnu evropskou.
Nelíbí se mi (nebo-li Klausovské musím nesouhlasně zvedat obočí)
1) Poučování, že musíme nejdříve zavést tzv. rule of law (jako by to byla otázka rozhodnutí, jako by bylo možné právní stát „zavést“, a nejsme-li to schopni udělat okamžitě, pak asi nechceme!). To přicházelo zejména od Američanů, a to i od našich přátel z pravicových institutů a think-tanků, kteří nechápali, že se „rule of law“ jako složitý systém nedá zavést, že musí jako politický proces vznikat.
Zdůvodnění proč se mi to nelíbí? Jsem také zastáncem názoru, že nejdříve musí (musel) být zaveden právní stát (rule of law). Že nejprve nebyl, ale nepřičítám za vinu Václavu Klausovi. Důvodem je dle mého názoru fakt, který je také v této knize popisován, a to že nedošlo k porážce komunismu, ale k jeho pádu. Nebyla zde vítězná elita, která by byla natolik silná, že dokázala komunistický totalitní režim svými aktivitami a ideály porazit, i když se tak mnohdy zpětně prezentuje, a následně po „revoluci“ autoritativně nahradit „staré“ pořádky za „nové“. Naopak v prvních letech po roce 1989 se jedinci, kteří jsou nyní stále považováni za „vítěze“ a „hrdiny“ tohoto „boje“, se projevovali velkou rozpačitostí, amatérismem v rozhodování a naivitou. Hledání viníků za nezavedení „rule of law“ by tedy mělo směřovat v první řadě, právě mezi ty, kteří založili svoji kariéru na tom, že se považují za „bojovníky, vítěze a hrdiny“, kteří se podle vlastních slov zasloužili o porážku komunismu.
Informace o knize
Čtete na podobné téma:
Výročí projevu Václava Klause v parlamentu EU v roce 2009
