V médiích se diskutuje úraz zpěváka Michala Hrůzy, který dne 17.7.2014 o půl 4 ráno zůstal po rvačce v bezvědomí a jeho stav je stále nejistý. Má osobní zkušenost s obdobnou situací se váže k Silvestru roku 2002, kdy tato oslava byla zakončena dvou hodinovým bezvědomým, jedním dodnes viditelným stehem na hlavě a lehkým otřesem mozku po „K.O.“ od policejně hledaného a zfetovaného boxera.
Tehdy jsem ve svých 22 letech zakončoval silvestrovskou akci v prostějovské Doně. A s dalšími čtyřmi lidmi, zpravidla také tehdy studentů VŠB-TU Ostrava, jsme se chystali zpět domů do Kostelce na Hané.
Posledním co si pamatuji bylo, jak po třetí hodině ranní scházíme ze schodů a míříme k zavolanému taxi. Dál už jen z vyprávění, že z něj vystoupil místní boxer a bitkař, který prý jel často na pervitinu a já byl ve špatný čas na špatném místě. Ten večer tam na něj dokonce v Doně do půl třetí čekal jeden z místních policejních vyšetřovatelů, protože měl informace, že se tam má objevit a měl jej zadržet a řešit s ním obdobné události jako byla ta moje, avšak s horšími následky než jsem měl nakonec já.
Okamžitě po mém jedno-úderovém K.O., při němž jsem měl prý ruce v předních kapsách u kalhot, jsem ležel cca 10 minut bez hnutí a v bezvědomí. Prý jsem se podruhé narodil, protože takový nečekaný zásah od boxera mohl být i okamžitě smrtelný. O hranu dlažební kostky silnice jsem si po pádu rozrazil zadní část hlavy, začal krvácet a vytvořil ve sněhu kolem mě tratoliště o průměru asi půl metru.
Do příjezdu sanitky mě jedna z návštěvnic Dony, která byla sestřička, dala do stabilizované polohy a poskytla „první pomoc“, čímž bych jí chtěl tímto poděkovat, protože dosud nevím kdo to byl. Na pohotovosti mi poté vyholili cca 2cm kolečko kolem rány a jedním stehem ránu zašili.
Průběžně jsem po „nabytí vědomí“ co 20 minut ztrácel paměť a min. 5x mi všichni vysvětlovali co se stalo. Ale nic z toho si nepamatuji. Pamatuji si jen to poslední vysvětlování už před naším domem, kam nás zavezla sanitka a mlhavě dvě vteřiny naplněné smíchem lidí v sanitce kolem mě, když jsem v ní ležel a jeli jsme přes železniční přejezd do Kostelce.
Druhý den mě bolela hlava jako po každé jiné akci a týden jsem se nedokázal moc soustředit, ale povinnosti v následném zápočtovém týdnu tato událost nijak výrazně neovlivnila. V duchu „co vás nezabije vás posílí“ si zpětně uvědomuji, že přemýšlení, že jsem ve 22 letech mohl takto skončit mělo i pozitivní dopad v utříbení si priorit a užívání si uvědomění, že člověk žije. A to jsou pak i maličkosti a všední věci prožívány daleko více hlouběji a intenzivněji. Stejné přeji i Michalovi Hrůzovi.
PS: Pokud se v tomto popisu pozná sestřička, která mi pomohla, rád bych jí poděkoval osobně – možná rychlá první pomoc měla vliv, že jsem neztratil tolik krve, neudusil se nebo v bezvědomí nezůstal déle a neskončil s horšími následky.
