Včera to bylo přesně 63 let od nástupu komunistů k moci. Svátek “vítězného února” si na pražských Olšanech u hrobu Klementa Gottwalda připomněli členové KSČM v čele s jejich poslankyní Martou Semelovou. Na místě vlály rudé prapory s podobiznou Klémy, došlo i na adoraci komunistické diktatury a zpěv Internacionály.
Osobně nemám nic proti shromažďování lidí jakéhokoliv politického vyznání, ani mi nevadí veřejná prezentace názorů, bez ohledu na jejich obsah. Ve skutečné demokracii mají právo na názor i komunisté. Ve skutečné demokracii, kde je měřeno všem stejným metrem.
Komunistická poslankyně Semelová označila dobu po únoru 1948 za nejúspěšnější období. Chválou na Gottwalda a rudou totalitu nešetřil ani předseda Svazu mladých komunistů Československa Lukáš Kollarčík, jenž je mimochodem od loňského října členem městského zastupitelstva v Luhačovicích.
Jediný, kdo v této zemi přišel komunistům na hřbitov vzdorovat, byl známý občanský aktivista Jan Šinágl. S sebou měl vlajku na jedné straně se srpem a kladivem, na druhé s hákovým křížem a střídavě ji obracel. Demonstroval tak rovnítko mezi komunismem a nacismem. Musel si přitom vyslechnout nadávky přítomných komunistů, kteří mu vyhrožovali trestním oznámením za “propagaci” nacistického symbolu.
Ani bych se nedivil, kdyby v tomto absurdním státě pan Šinágl nakonec obviněn byl. S “neonacisty” a podobnými živly to policejní hlídací pes demokracie přece umí, zvláště když má podněty od bývalých i dnešních zapřisáhlých soudruhů.
