Ti, kdo aktivně prožívali období od 17. listopadu 89 do zvolení Václava Havla prezidentem, mi dají za pravdu, že to bylo hektické a náročné období, ale zároveň krásné, neboť se bojovalo za svobodu nás všech dospělých a našich dětí
Odpoledne rychle obstarat děti a hurá na každodenní demonstraci lidí za svobodu ve městě či vesnici, podle toho kde každý z nás žil. Nebylo místa, kde by se demonstrace nekonaly, neboť každý to vnímal jako svoji povinnost.
Byl jsem hasič, měl jsem dvě malé děti a rozhodl se se čtyřmi kolegy dojet do Prahy, podpořit demonstrující dospělé lidi i studenty. Náš šéf, léta studující v Rusku praktiky bolševiků na nás řval, že po víkendu máme všichni vyhazov, ať si přineseme občanky. Naše odhodlání být na Václavském náměstí bylo větší než strach z následků.
A co jsme tam zažili, se nedá s ničím srovnat. Lidé stáli tělo na tělo a i když byl mráz, nám všem bylo krásné teplo. Všude ohleduplní a usměvaví lidé každého věku. Snad prvně v životě jsem byl hrdý na svůj národ, na to, že mám čest být jeho příslušníkem.
Z pádu komunistického teroru i z pádu pocitu bezvýchodnosti jsem zažil euforii. Národ kolem mne byl semknut tělem i duší v jediný celek a bylo mi jasné, že této síle nemůže odolat žádný režim. Ale překvapení nebralo konce: na balkón, pár metrů od nás, vystoupil Václav Havel!
Ten, který ještě před pár hodinami seděl v komunistickém kriminále… který byl režimem zostouzen a trestán za jedinou věc: chtěl svobodu a rovnost pro lidi našeho národa. Ten, který bojoval i trpěl za svobodu nás všech, za demokracii, tu najednou stál s jeho typickým úsměvem a vrozenou skromností, až plachostí.
Co pak následovalo, se nedá slovy opsat. Doslova exploze nadšení, jásotu a skandování „Havel na Hrad“. Když se zamilujete, máte krásné pocity, které časem vymizí, ale troufám si říct, že co jsem tam v semknutí s mým národem tenkrát prožil, je mnohem silnější a ve stejné míře mě to provází až dodnes.
Každý kdo tam byl, překonal svůj vnitřní strach z možných následků a jednal svým srdcem a duší. Je to 30 let a pocity toho dne i úcta k Havlovi nezmizely.
Dnešní doba mi připomíná rok 89, v němž se lidé jednotně postavili proti zvůli a útlaku komunistů. Možná nazrála doba si to zopakovat, a srazit vládu a politiky, kteří se nás snaží dostat nejenom před rok 89, ale ještě hlouběji do většího marasmu.
Jo, a ten náš šéf s ruskou školou a bolševickým myšlením co neměl se svobodou a demokracií nic společného a vyhrožoval nám za účast na manifestaci vyhazovem z práce, ten po víkendu sám v práci skončil – nikdo o něj nestál a nikdo ho ani chvíli nezdržoval.
I tehdy v 89. to ve společnosti dlouho vřelo, jako to vře nyní - a nakonec to začaly naše děti, neboť rodiče svazovala odpovědnost za rodinu.
Možná právě teď přišel čas to našim dětem vrátit. Co tenkrát směle začaly a vybojovaly za nás, kdy je komunističtí esembáci mlátili hlava nehlava a ony nestouply, teď čeká na nás. Děti a studenti potřebují naši sílu, abychom my dospělí přiložili ruce k dílu a vybojovali jejich slušnou budoucnost.
Kdo zažil komunisty u moci, bude bránit své děti proti komukoliv, kdo je ohrožuje.
V lidech dříme obrovská síla a ti nahoře si to velice dobře uvědomují, proto se nás snaží rozdělit - formou výhod pro poslušné.
Tehdy na Václaváku nebyl národ rozdělen vlivem politiků na očkované a neočkované, ale všichni byli sjednoceni a rozhodnuti vybojovat si svobodu a zajistit ji i našim dětem. Dnes už nikdo nemůže stát stranou a být lhostejný k tomu, co politici vymýšlí, neboť dnes se to týká úplně nás všech, naší svobody.
Doba pokročila, ale stále platí doslova a do písmene vše o síle v nás lidech, o tom, jak se nesmíme dát, když nám kdokoliv ubližuje – jak o tom píše Václav Havel ve stati Moc bezmocných.
