Čtu prakticky celý život. Knihy dobré i špatné. Aby člověk rozeznal dobré vyprávění od špatného, musí přečíst i ta vyprávění špatná. Podobně, abychom rozeznali mistrovský houslový přednes, musíme poslouchat i sousedova Pepíčka, jak zoufale za zdí drhne „Ovčáky, čtveráky“.
I tady už čtu pár let. Některá vyprávění strhnou a čtenář je přečte jedním dechem, jiná jsou rozvláčná a k uzoufání nudná a čtenář se do konce probojuje jen v naději, že druhá polovina bude snad silnější, než ta první. A některá dílka se prostě přečíst nedají. Vím, všichni nejsou literáti, a lze najít desítky jiných, docela dobrých důvodů, proč lidé píší. Od toho, že se potřebují „vypovídat“, až k tomu, že je tíží nějaké závažné téma.
Mohl bych jmenovat desítky zdejších skvělých vypravěčů osobně, ale nechtěl bych, byť na jediného, zapomenout.
Přesto opakuji: vypravěčů ubývá. Podobně, jako kdyby v zemi začalo ubývat hlíny, ubylo by hrnčířů. Ubývá jich takovou rychlostí, jakou rychlostí ubývají posluchači (či chcete-li čtenáři). V tom spěchu, kterým jsme se obklopili, v té falešné představě, že nemáme dostatek času naslouchat.
Do životů nám vpadly technické vymoženosti: rádio, film, televize a došlo vlastně k určitému narušení komunikace. Ty role se rozdělily na jednostranného poskytovatele „informací“ (a už ani ne příběhů) a na pasivního konzumenta – netrpělivého a povrchního.
Dochází k poměrně dobře známému efektu klipovosti. Dobře to můžeme postřehnout třeba při nějaké rodinné oslavě. Jedno ucho poslouchá třeba hudbu z nějakého přístroje, druhé ucho roztržitě naslouchá hovoru u stolu. Jedno oko sleduje televizní program a druhé oko pozoruje mlsoty na stole. Vjemy jsou roztříštěny, roztěkány z jednoho na druhé. Neumíme být zticha a poslouchat. Zatímco jeden něco povídá, vůbec nevnímáme co, ale už přemýšlíme, kdy se zmocníme slova my a co my budeme povídat. A až se slova zmocníme, ostatní učiní totéž. Mizí schopnost být tiše a naslouchat. Mluví a pije se pak páté přes deváté.
Ztrácí se schopnost vnímat jednoduché a krásné věci a obklopujeme se jen ještě většími televizemi, ještě hlasitějšími zvukovými systémy, ještě delšími vozy a ještě většími věcmi. A život se míhá za okénky.
Nedá mi nevzpomenout na doby, kdy jsme ještě na chatě neměli elektřinu, a když se zešeřilo, sesedli jsme se u stolu a vyprávělo se. Zapálila se petrolejka a životní příběhy se samy přetvářely ve vypravování a poslouchání. U stolu seděly čtyři generace a nevzpomínám si, že by se kdokoliv z nás nudil.
Ale abych se vrátil ke knihám: knihy byly řadu let v našich zemích tak nějak posvátné. Nemyslím tím jen třeba Biblí Kralickou, kterou si evangelíci ukrývali do dutých trámů a byli za její držení před zavedením tolerančního patentu tvrdě stíháni. Myslím i nedávnější dobu, kdy se čekalo na „knižní čtvrtky“. Ve frontách se stálo na ten či onen titul a kdo měl známého knihkupce – to bylo terno. Knihy se půjčovaly, některé se z dobře známých důvodů dokonce opisovaly.
Dnes je všude knih dostatek, ale jakoby ztratily toto výsadní postavení. Symbolem naší doby je ta výše zmíněná obrazovka. Číst dnes připomíná jakousi zaostalost. Jako chodit pěšky, zatímco ostatní si to hrnou ve fárech stovkou. V knize lze se vracet o řady stránek zpět, znovu se vydat dějem, popustit fantazii uzdu, představovat si. To televize nedovede. Televize je ten sešlápnutý akcelerační pedál až na podlahu a povinná konzumace režijního záměru. Lze namítnout, že ji lze vypnout – ale přiznejte si – kdy jste to naposled udělali? Čtenáři a posluchači žijí pomaleji. Ale déle.
Možná ten falešný spěch je příčinou toho, že se zde pak často dočteme: „tvuj clanek jsem necetl, ale je to strasna kravina“.
