Nějak nejsem schopen pochopit své spoluobčany, kteří vidí ukrajinskou krizi buď úzce ideologicky, nebo se jim jen zatmělo před očima při výrazu Evropská Unie.
Jsem asi předposledním, kdo by byl fascinován socialistickým projektem Evropské Unie.
Někdy na podzim 2013, pokud si vzpomínám, byl na Ukrajině vypsán plebiscit, zda si lidé přejí raději setrvat ve spolku s Ruskou federací, anebo mají jiný záměr. Výsledek plebiscitu byl jasný: „co je to Ruská federace už známe a moc se to neosvědčilo“. Tedy přesněji: „prospělo to Rusku a nám tak nějak skoro vůbec“. Možná je, z hlediska Ukrajiny, pošetilé idealizovat si EU. Ostatně je to pošetilé ze všech hledisek všech národů, ale to tehdejší ukrajinské referendum mělo tento výsledek. Ruska bylo dost a třeba, „třeba“, snad, možná, v souručenství západních států nám bude lépe.
Tehdejší premiér Ukrajiny Janukovyč, po proběhlém referendu, vsedl na kůň a odjel se „poradit do Moskvy“ jak naložit s nesnesitelným a nekonformním názorem veřejnosti, který Moskvu zrovna nemiluje.
Pokud nemáte krátkou paměť, musíte si na to vzpomenout. Opakuji: „příklon Ukrajiny k EU není iracionální; ze dvou zel je pro Ukrajinu EU zlem menším; z jejich žité reality“.
Co je nesnesitelným faktem je to, že Rusko, řízené dnes nějakým sebestředným, ale velmi ambiciózním příslušníkem KGB, evidovaným špiónem, si znovu začalo hrát na světovou velmoc.
Západ neuvěřitelně podcenil leitmotivy celého Sovětského svazu a jeho satelitů. Nedomyslel, že jeho vojenská porážka ve studené válce nebyla vítězstvím západu, ale jen trapnou, ponižující a dočasnou prohrou východního hegemona.
Západ druhdy uvěřil tvrzení Michaila Gorbačova, že Sovětský Svaz netouží být světovým hegemonem. Jenže pan Michail je dnes bezvýznamnou obtloustlou figurkou, která nemá v mezinárodním kontextu pražádný význam a mezinárodní politiku vytváří jiné osoby.
Pokud Vás napadne, že Vladimir Vladimirovič byl demokraticky zvolen, pak odkazuji na ruské zdroje. Nebylo to moc demokratické a šachy s Meveděvem byly jen výsměchem demokratičnosti, která v Rusku nemá žádnou tradici, a konců konec, Rusové demokracii nechápou. Jsou uvyklí na samoděržaví cara. Viděli jsme ty ovace.
Některé státy dokonce Rusku dodávají zbraňové systémy. Mám silný pocit, že jde o francouzský zbrojní průmysl. To si nedokážou uvědomit, že ty flintičky budou jednou použity proti nim?
Nevím, jestli jste se někdy v posledních pětadvaceti letech ocitli v bývalých státech Sovětského Svazu. Je do očí bijící, jak z jedné strany dnešní Rusko disponuje vysoce pokročilými technologiemi a ze strany druhé v něm obyvatelé reálně žijí někde na přelomu 18. a 19. století. Kdysi jsme se smáli Potěmkinovským vesnicím. Je to dnes jiné? Zdá se, že nikoliv.
Místo aby car Putin dbal o blaho každého jednotlivce jeho říše, oprášil strategii cara Stalina, cara Chruščeva i cara Brežněva.
Chtěl jsem ale hovořit o Ukrajině. Anexe Krymské oblasti – a neptejme se po nějakých historických souvislostech – je z hlediska mezinárodního práva jednoznačnou válečnou agresí.
President Putin pohrdá závěrečným aktem Helsinské konference, který podepsal jeho předchůdce jako representant Sovětského Svazu, pohrdá mezinárodně uznanou smlouvou o rozdělení černomořské vojenské flotily, pohrdá čímkoliv, co odporuje jeho velmocenským ambicím.
Napadá mě, že stejně věrolomně se choval strůjce světové války Adolf Hitler a nakonec i jeho souputník Josip Vissarionovič.
V těch krizových letech se zachovala nesmírně zbaběle Velká Británie a Francie a po několika letech za to zaplatila nesmírnou daň na lidských životech. Svých i cizích.
Dnes je to zcela stejné. Opatření, která přijala EU, nebo USA, jsou venkoncem zbabělá a neúčinná a car Putin se jim objektivně vysmívá. Obě světové války vznikly z toho, že někdo na světě vyvolal agresi a silné státy přijaly ten akt jako mírotvorný ústupek. Historie je opakovaně usvědčuje z omylu. Agresorovi se nikdy ustoupit nesmí, protože sebemenší ústupek má vždy za následek ještě větší agresi a ještě větší oběti ex post.
Je bláhové věřit soudruhu Putinovi, že nezatouží po celé Ukrajině. A až ji bude mít, zatouží po Moldávii a pak začne toužit po jiných územích. Je to stejné schéma, které používal Adolf Hitler.
Pokud bychom použili podobné politické schéma, pak co brání, aby Rusové v Karlových Varech formulovali pocit, že je Česká republika utlačuje a požádali soudruha Putina o internacionální pomoc, protože se vyslovil, že jakoukoliv mocí bude hájit zájmy ruských občanů kdekoliv na světě. Anebo, třeba pro dokreslení absurdity toho záměru: „Maďaři na území svrchované republiky Slovenské se rozhodnou, že je Slovenský štát utlačuje a vojensky vtrhnou do horehroní“.
Nepřeji si rozpoutat další světovou válku, ale chování Ruska a jeho ignorace mezinárodních smluv k tomu jednoznačně směřuje.
Pokud se Západ, k němuž se poněkud neprávem počítáme, zachová stejně, jako v krizových letech 1938/1939, bude to v budoucnu stát mnoho životů, bude to stát rozbombardovaná města, bude to stát mnoho peněz, bude z toho válka. Dnes, jako dříve, z důvodů ekonomických a obecné „předposranosti“ před agresorem.
Resumé: dnešní republika Rusko nemá být mezinárodně respektovanou republikou; je jakýmsi samoděržavým, které se neostýchá jakékoliv vojenské agrese a pohrdá smlouvami, které kontrasignovalo.
Co dělá Rada bezpečnosti OSN? Nic. Vůbec nic, neboť plyn z Ruska nesmrdí. Pak ale musí sakramentsky smrdět něco jiného.
To je varující. Nesmírně varující.
