Traktát o vzdělání

Zahlédl jsem před chviličkou chlapce, studenta, v podpaží s malým rýsovacím prknem v kartónových deskách s tkaničkami a s vyčnívajícím dřevěným příložníkem.

Dere se mi na jazyk otázka, jakými cestami se naše školství ubírá. Či lépe, kde ustrnulo.

S jedné strany zpackaný výpotek jménem Jednotné státní maturity za miliardy korun, který je vysmíván všemi, od studentů až po laickou i odbornou veřejnost. A na straně druhé takový archaismus, jakým je dřevěný příložník.

Prakticky žádný projektant dnes nestojí u rýsovacího prkna. Ostatně, kdyby se astronautické koráby vystřelovaly do vesmírů pomocí dřevěného příložníku, kroužily by dnes někde kolem souhvězdí Andromedy. I s Georgiem Gagarinem a všemi Apolly.

A že se nelze naučit deskriptivní geometrii bez praxe v rýsování? Nesmysl! Naopak! Pochopení průniku dvou geometrických těles lze 1 000× lépe demonstrovat počítačovou technikou. Včetně jednotlivých etap průniku.

Občas se divím, že ministerstvo už nelpí na používání břidlicové tabulky a pisátka. Nebo nepožaduje používat kalamář a z domova ostře přiříznutý husí brk.

Jen malá odbočka: To ministerstvo se jmenuje plným titulem Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Jak to ministerstvo dbá o tělovýchovu??? Asi možná vypracovalo nějaký metodický pokyn o jediné správné sadě státem schválených prostocviků, nebo podobnou zhůvěřilost. Nemělo by se raději jmenovat MBM? Ministerstvo buzerace mládeže?

Koncept jednotného, povinného a státem řízeného školství je kritizován mnoha analytiky jako koncept vynucování „jediného správného názoru“.

Je odebrána (anebo velmi ztížena) svoboda rodičů vzdělat své děti podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, aby byly co nejlépe vybaveny pro život. Místo toho jsou děti nuceny postoupit dlouholeté martyrium s indoktrinací často pochybnými teoriemi, či účelovými interpretacemi.

Ostatně – maturita je dnes spíše profláknutým pojmem, který neznamená vůbec nic, negarantuje prakticky vůbec žádnou míru vzdělání a státní maturity to nezachrání. Vzdělanost národa se neměří počtem maturantů, středoškoláků, či vysokoškoláků (že, plzeňská práva), ale mírou reálně dosaženého poznání.

Tohoto poznání lze ale dosáhnout i snáze, rychleji a tudíž efektivněji například samostudiem, než letitou docházkou do nějakého institutu. A učením se kvantu zbytných informací.

Nemohu se ubránit pocitu, že centrálně řízené vzdělávání není ku prospěchu. Ano, Marie Terezie pozdvihla vzdělanost národů C&K monarchie povinnou školní docházkou. Byla to osvícená myšlenka v době, kdy vzdělání bylo (mimo církevní instituce) po stovky let odepřeno široké vrstvě lidí.

Ale není dnes ten model přežitý podobně, jako ten dřevěný příložník? O ceně vzdělání vzdělaní rodiče nepochybují. A nevzdělaní rodiče nikdy zápal pro poznání v dětech nepodnítí.

Na okraj jen zmíním, že MŠMT počet svých zaměstnanců úzkostlivě tají, ale něco se mi vygůglit přece jen podařilo: v roce 2006 byl počet zaměstnanců 480. V srpnu 2010 už jich bylo 750! Jen při užití průměrné mzdy dojdeme k ročním mzdovým nákladům na MŠMT ve výši přes 1/4 miliardy korun. A velmi jistě je to mnohonásobně více vinou různých příspěvkových a rozpočtových organizací na MŠMT přisátých.

Zlikvidoval bych ten relikt nedávné, nechvalně proslulé doby. Ministerstvo školství v podstatě děti nepotřebují.