Sociokratura poprvé

Ten termín „sociokratura“ jsem kolegovi Dušanu Streitovi neukradl. Získal jsem jeho výsostný souhlas tento termín nadále používat a šířit.

Proč vlastně současný stát a „civilisovaný“ svět tímto novotvarem označuji? Protože splňuje obě kritéria té složeniny. Jak socialismus, jako domnělé východisko ze všech problémů spo­leč­no­sti, tak kraturu, tedy patvar kracie. Že to řecké slůvko démos z akce již dávno vypadlo, netřeba pří­liš zdůrazňovat.

Státní nadvláda nad lidmi dosáhla již dávno nadkritické hodnoty a na výsledcích voleb už vlast­ně pramálo záleží. Státní moc a politické strany přes dvacet let dosvědčují, že jejich by­tost­ným zájmem není čistá vůle lidu a jeho osobní blahobyt, nýbrž jejich ryze soukromé zájmy, kte­ré začínají realisovat ihned po získání politické moci. Anebo vlastně moci, jako obecného ter­mí­nu.

Jména lidí

Zdá se Vám to jako politické tlachání? Vyvedu Vás z omylu! Komukoliv, bez ohledu na po­li­tic­ké smýšlení, je odebráno právo jmenovat se tak, jak by si přál. Stát, místo aby (když už to musí být) mlčky zaevidoval, jak se nějaký jedinec jmenuje, stanovil úředníky a jejich moc, jak se lidé jme­no­vat smí.

Jen okrajově zmíním herce Jiřího Štěpničku (ne, že bych jej měl rád). Narodil se jako Jiří Samec, protože jeho otcem byl pan Samec. Když byl na jeho matku v padesátých letech vyvinut po­li­tic­ký nátlak, zřekl se otcova příjmení a nechal se přejmenovat na matčino příjmení. Za tu­hé­ho reálného socialismu!!! V té naší sociokracii se pokusil vrátit se ke svému původnímu příjmení. Úředně to není možné. Maximálně prý může převzít příjmení od své současné manželky. Vnímáte to? Nesmíte se jmenovat jak byste si přáli, musíte se jmenovat, jak si přeje Stát. I v takové malichernosti, jak budete svoji osobu označovat.

Kdybych měl dnes nějakou dceru, pokusil bych se jí dát jméno Mercedes Benz. I kdyby se mi podařilo vybojovat křestní jméno přes odpor úředníků, příjmení by stát nedovolil, protože ne­jsem pan Benz. Čí by pak byla moje dcera? Státu, nebo moje? Kdo má práva ke svému dítěti? Já, nebo stát?

A Stát by mi ji mohl klidně ukradnout a strčit ji do nějakého děcáku, když se nebudu chovat tak, jak si Stát stanovil. Anebo když nebudu skákat, jak sociokratický Stát píská. To dítě neudělal Stát, ale vlastní pílí jsem našel ženu, se kterou jsme společnou prací a schopnostmi to dítě po­ča­li a na svět přivedli. Stát nesouložil, stát neovuloval, stát neejakuloval, stát nerodil, stát ne­ko­jil, stát nemá co žvanit do toho, jak se má nový člověk jmenovat.

Pravda, rodiče nemusí mít dost rozumu a mohou se dětem z hlouposti pomstít. Tak může být i pan Prokop Buben, Jiřík Jiřík, Jitřenka Malá, která váží tunu, Hyacint Brambořík, Pětiletka Pátá, Džejár Jůing, Winnetou Novák, Sežerezáda Svobodová, či jiné absurdity. Ale je právem rodičů pojmenovat svoje dítě i pitomě, když jsou sami pitomí. A státu do toho nic není. Jeho právo a povinnost je jediné: zapsat do matriky jméno občana. Jenže dnešní sociokratický stát Vám dítě ukradne už při početí. Jen co penis opustí vagínu, dílo je vlastnictvím Státu. A možná se bude ptát, zda máte normativní penis a zda ta vagína byla genderově a multikulturálně ne­dis­kri­mi­nač­ní.

To je zvrácené vidění světa. Upírá lidem přirozená práva a vynucuje nepřirozené povinnosti. Pozorní čtenáři ví, že nehovořím jen o těchto malichernostech, ale o principech „so­ci­o­kra­tic­ké­ho“ státu a vidění světa.

Příště se podíváme do ještě horších oblastí, kdy stát je nadán proti všemu rozumu dalšími pra­vo­mo­ce­mi, které druhdy byly občanskými právy a dnes jsou svévolí státu.