Měl bych to formulovat přesněji: Ruská federace, reprezentovaná v současnosti Vladimirem Vladimirovičem Putinem, provozuje expanzionistickou politiku a osobuje si určovat jiným státům, co smějí, anebo nesmějí dělat. I to je forma imperialismu.
O tom, co se událo na Ukrajině a na Krymu, již bylo popsáno tolik MB, že se disková pole serverů už dávno v MBR tabulkách oprudila a nestojí za to dodávat další.
Pobaltské státy nedávno reagovaly velmi nervózně na výroky jakéhosi kremelského poskoka, který došel k závěru, že ruská menšina je v těchto státech snad dokonce utiskována a Rusko to tak rozhodně nenechá být.
Aktuálně se vyjádřil premiér (mnoho let neutrálního) Finska, pan Alexander Stubb, tak, že Finsko bylo neutrální mnoho let jen proto, aby neprovokovalo (tehdy) Sovětský Svaz. Ale že dnes má výrazný pocit, že je ohrožováno nejen rétorikou představitelů Ruské federace, ale i faktickými provokacemi ruských ozbrojených sil a jednostranně vstoupí do takové vojenské struktury, která jeho bezpečnost zvýší.
Pokud to přeložíme z diplomatického jazyka, pak Finsko usoudilo, že smluvní struktura NATO mu zajistí vyšší bezpečnost, než neutrální pozice a to je velmi varovný signál.
O tom, že Ruská federace vojensky provokuje na mnoha místech, je řada důkazů. Pokud jde o finské výsostné území, narušuje je Ruská federace nejen letecky, ale i ponorkami v jeho výsostných vodách. Podobné zkušenosti má také severské Švédsko, ale ruská letadla schopná nést jaderné zbraně operují i nad Iberijským poloostrovem, Portugalskem, provokují i u pobřeží USA.
Finsko má se svým velkým sousedem historické zkušenosti. Samozřejmě, nepříliš dobré. Ostatně, ani naše zkušenost není nejlepší, pokud nepřistoupíme na odpudivou interpretaci soudružky Semelové.
Finský president se vyjádřil, že: „Vždy jsme uvažovali tak, že pokud k nám Rusové vtrhnou, může to znamenat náš konec, ale za takovou cenu, že si to dvakrát rozmyslí.“ To byla rétorika malého, sebevědomého státu dříve. Dnes je to takové, že Finové nebudou čekat, až ruská pěst dopadne, ale předem se proti tomu pojistí.
Moskvě se samozřejmě takové výroky nelíbí a dokonce se poradce presidenta Putina Markov nechal slyšet, že to je Finsko (Litva, Estonsko a Lotyšsko), které se snaží rozpoutat třetí světovou válku.
Pokud je dosud Finsko (a výše zmíněné státy) suverénním státem, nemá nejmenší důvod se ptát Sovětského Svazu Ruské Federace, zda může, nebo nemůže někam vstoupit. A pokud ne, pak se jedná jen o tichý protektorát.
Ruská federace nemá právo zvyšovat svoji údajnou bezpečnost tím, že bude jiným státům určovat, co smějí v jejím zájmu dělat, či nikoliv. A když už to takto formuluji, ať si Ruská federace udělá třeba nějakou „Stalingradskou smlouvu“ a ať do ní vstoupí tolik států, kolik jich to bude pokládat za užitečné.
Rusko je dnes agresivním státem, slovy pana Putina: „toužícím vrátit se k dříve ztracené pozici Sovětského Svazu.“
Lze mít řadu objektivních námitek k současnému stavu USA, Evropské Unie i NATO, ale je třeba také dobře vážit, která nebezpečí jsou velmi, velmi nebezpečná.
Jsem přesvědčen, že je to právě putinovské Rusko, které předvádí, zatím zkušebně, zastrašovací vojenskou politiku. Je jen otázkou, kdy přejde od slov a demonstrace síly k činům.
Před II. WW se také různí politici domnívali, že A. Hitlerovi je pragmatické ustoupit. O několik let později jsme na to doplatili nesmírnými oběťmi na životech všichni.
Samozřejmě, pátá kolona Ruské federace, tuzemští kolaboranti, Přátelé Ruska, komunisté i kryptokomunisté (a nedivil bych se, kdyby byli dodnes řízeni NKVD, či dnes GRU) vyvolají bouři nesouhlasu.
Rusko je ale dnes znovu nepochybný světový agresor.
Vše, co je pro Ruskou federaci dobré, je z jejího hlediska legitimní, a vše, co se RF momentálně nehodí do krámu, je zpochybněno a nebere se v potaz.
Finsko se chová naprosto racionálně a nikdo nemá právo mu to zakazovat.
