- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
V červenci letošního roku si připomeneme sto let od rozpoutání ničivé a bezohledné politické války v Evropě a nakonec i v celém světě.
Po té válce netoužili bohabojní a mírní lidé, otcové a matky rodin, řemeslníci, rolníci, živnostníci, ale jejich politické a mocenské reprezentace, které zasely zuřivou a bezohlednou nenávist mezi jednotlivce, kteří vlastně původně válčit vůbec nechtěli, ale kterým jejich vládnoucí vrstvy vtiskly do rukou, společně s novými technickými nástroji ničení, do myslí hlavně právo na zuřivou politickou a nacionální nenávist. Ne, že by před tím války neexistovaly, ale byly víceméně lokální. Tato válka nabyla globálního charakteru, a to je nesmírně varující.
Mezi ty technické nástroje můžeme například zahrnout použití letectva k usmrcování lidí, konstrukce plošných nástrojů zabíjení, jako jsou kulomety, nasazení smrtonosných obrněných vozidel, tanků, zneužití loďstva k válečným cílům, zneužití objevu podmořských plavidel, černého prachu, dynamitu, nitrátů, chemických plynů; to vše za jediným účelem: zabít co nejvíce údajně „nepřátelských“ lidí za diskutabilním účelem vítězství ve válce. To vše jsou produkty Velké války.
Vlastně tou analýzou a připomenutím historických vazeb, příčin a důsledků, chci ukázat, proč je vývoj na Ukrajině, stanovisko Velké Rusi a ostatně také zbytku světa nebezpečně podobné tomu, co se dělo před téměř stovkou let v Evropě.
V druhém dílu se podíváme, proč vlastně „Velká válka“ vznikla, proč nebyla jedinou a poslední válkou, a proč nejsme schopni poučit se a proč opakujeme stejné chyby.
Další články autora |