Včera zde pan Ivo Vašíček předložil zajímavou analýzu toho, proč současné peníze (v řadě ohledů) deformují přirozený řád směny hodnot, resp. proč: „současné peníze dnes jako prostředek směny selhávají“.
Abychom si mohli dobře uvědomit genealogii funkce peněz v průběhu času, podívejme se na to proč vznikly, jakým prošly vývojem a jaká je jejich dnešní role:
„Z hlediska ekonomické teorie jsou peníze takový statek, který v určité společnosti slouží jako všeobecně přijímaný prostředek směny (platidlo), tedy statek, pro který platí, že velká většina nepřímých směn v nějakém společenství se realizuje jeho prostřednictvím.“, říká nám Wikipedia, „Peníze pomáhají obchodu při nenásobných hodnotách zboží: Například by se těžko realizovala barterová směna jednoho stolu za tři a půl židle…“.
Funkce peněz
Peníze (ať v jakékoliv podobě) zjednodušily výměnu zboží právě z té barterové formy (člověk, který si přeje směnit své vlastnictví X za jakoukoliv hodnotu Y nemusí pracně hledat přímého vlastníka statku Y, [navíc toužícího jen a pouze po statku X]. Peníze tedy usnadnily proces v tom smyslu, že umožnily prodat zboží X na jakémkoliv trhu a na zcela jiném trhu je uplatnit ke získání komodity Y.)
Peníze (v přirozené formě) navíc umožňují i tzv. ekonomickou kalkulaci. Poskytují o trhu A poměrně přesnou představu o ekonomické hodnotě statku X (poptávka, vzácnost), aniž by do této kalkulace vtahovaly poměrně iracionální faktory, jako je práce jiných lidí, energetická a surovinová náročnost atd. A samozřejmě na trhu B posuzovat čistě ekonomicky nabídku a vzácnost produktu Y.
Barterový obchod přináší ještě další obtíž: nejen, že se zde musí setkat přesná nabídka X/Y s poptávkou Y/X, ale ještě se musí setkat ve stejném reálném čase, tedy nelze ji odložit na neurčito (dnes prodám, ale koupím až pozítří).
Tím problémem je likvidita. Pravé peníze jsou relativně slušně likvidní. Umožňují poměrně pružné reakce na vývoje trhu (jestliže mám v peněžence jisté množství dobrých peněz, mohu ve velmi krátkém časovém úseku reagovat na situaci na trhu a získat komoditu Y za nečekaně výhodných podmínek. (Tedy je mohu pružně podle okolností měnit v jiný statek.)
Jinou otázkou je, zdali se peníze (v dnešní podobě) dají použít k dlouhodobému uchování směnné hodnoty. Dnes je vcelku patrné, že pro jakékoliv krátkodobé výměny statků jsou dosti výhodné, ale v dlouhodobém horizontu už těmto účelům nemohou sloužit, protože do přirozené hodnoty peněz vstupuje řada vnějších faktorů, které mění jejich hodnotu bez ohledu na vzácnost primárních komodit.
Dalším důsledkem tohoto jevu je, že se lidé pokoušejí udržet (zvýšit) hodnotu svých peněz cílenou alokací zdrojů: hledají investiční možnosti svých „tržeb“ za již realizovanou práci. Tedy už nehledají okamžitou směnu X za Y, ale realizují své naděje v úspěch (třeba prostřednictvím finančních institucí) tak, že nabídnou své reálné finanční zdroje např. do odvětví, které se jim zdá nadějné, ale je zoufale podkapitalizované – nevlastní vlastní zdroje, ale mají/nemají nějakou nosnou myšlenku.
Dostáváme se tím k jednomu ze zlomových bodů, kdy peníze mj. ztrácejí svoji primární směnnou úlohu, ale stávají se řekněme „spekulativním kapitálem“, jehož trendem je abnormální kumulace kapitálu a zisků do rukou poměrně velmi omezené skupinky lidí. Ano, bezesporu to v globálních číslech umožňuje vypočítat značnou míru hospodářského růstu oproti společnostem, které „překážejí“ volnému pohybu peněz. Ale je třeba dobře vnímat i odvrácenou stránku té věci.
Původ peněz a jejich historie
Peníze nevznikaly původně nějakou direktivou, ale naprosto spontánně (komoditní, zbožní peníze) v různých částech světa různě (obilí, vzácné mušličky, plátno – a třeba i cigarety (v dnešní peneologii)).
V jistém stádiu ekonomik se ponejvíce ukázalo jako dobrý ekvivalent hodnoty již vytvořených věcí zlato. Bylo relativně vzácné, obtížně napodobitelné a dobře chápané v řadě sociálně i etnicky odlišných kultur. Pro jednodušší použití (bez nutnosti vážení a měření ryzosti) se brzy uplatnily mince, kde ražitel (zpravidla panovník) garantoval objem a ryzost vzácného kovu v té, či oné minci.
Mince se však pro svou hmotnost staly brzy poměrně neefektivní pro použití ve vysokých částkách a začaly vznikat takzvané bankovky, tedy poukazy na ekvivalent zlatého vkladu (depozita) do příslušné instituce (se zárukou okamžitého zpětného vyplacení ceny ve zlatě po předložení bankovky).
V jistém okamžiku však došlo protržení tohoto jednoduchého pravidla. Státy začaly pod různými tlaky vytvářet výjimky. Ať už to byla různé válečná extempore států (a soukromé banky ty války určitě nevedly samy, jen získaly různá privilegia na těchto věcech, včetně možnosti emitovat více bankovek, než bylo jejich reálné držení zlata). Státy začaly činit výjimky z toho, že banky jsou povinny proti předložení bankovky vydat zlatý ekvivalent (a Bůh suď, jakým klíčem – netýkalo se to všech). Vlády, nejprve těmito výjimkami, umožnily bankám vydávat bankovky, které neměly žádné krytí (a samozřejmě za „úplatek“, že když „půjčují“ vládě, neriskují bankrot. Ve skutečnosti však šlo o skryté zdanění. (Typicky: důvod k vytvoření Bank of England, která tak vlastně získala statut monopolního emitenta bankovek, tedy se stala de facto jednou z prvních centrálních bank.)
Že tento postup vlád vedl v podstatě ke zkrácení režimu volných peněz, resp. ke znárodnění jejich hodnoty je z uvedeného naprosto zřejmé. A inflační důsledky těchto opatření na sebe nedaly dlouho čekat. V mírových dobách předchozího období můžeme vysledovat spíše jakousi deflaci. Cena peněz spíše měla jakousi tendenci samovolně růst, respektive, při zachování stejné ceny peněz měly ceny tendenci klest.
První světová válka znamenala jakýsi vlom do tohoto relativně předvídatelného systému. Po válečných „vládních půjčkách“ už nedošlo zpětně k narovnání toho původního systému, k návratu ke zlatému standardu, ten byl přinejmenším neúplný, nebo záměrně neúplný, protože vlády si uvědomily, že mají moc ovlivňovat nejen množství, ale i cenu obíhajících peněz – ve svůj prospěch.
Jako typickou věc si musíme uvědomit to, že např. občané USA byli vládou v roce 1933 zbaveni práva držet zlato (mimo numismatických sbírek). Úlohu komerčních bank převzaly postupně i další jednotlivé státy a platidlem se brzy staly „nekryté peníze“, tedy peníze vydávané Centrálními bankami, jejichž jedinou hodnotou je, že jim lidé věří.
Jak dále hovoří Wikipedia: „Zákony označující dané bankovky za zákonné platidlo a vynucující jejich používání slouží k zabránění konkurence jiných měn, ať už zlata či jiných. Jelikož na rozdíl od kovů není množství oběživa dnes nijak fyzicky omezeno, zažíváme mnohem vyšší míry inflace než v minulosti, jelikož centrální banky nejsou už omezeny v monetární expanzi. Zároveň současný dvoustupňový bankovní systém umožňuje produkci mnohem vyššího množství bezhotovostních peněz, než jak tomu bylo v minulosti, velká část měnové zásoby tedy už neexistuje v hotovostní formě.“
Tak pro dnešek asi tolik o historii peněz a o tom, jak peníze již nemohou fakticky plnit svoji funkci bez všudypřítomné a vlezlé existence státu(ů).
Příště se asi podívám na jiné formy směny hodnot, a asi se pokusím upřít státům monopol na peníze, protože tak původně nevznikly, ani k tomu nebyly určeny.
