Pan Tomio Okamura je bezesporu kontroverzní postavou. Od jeho zarytých odpůrců slýcháme, že je jen populista. U jiné skupiny jeho odpůrců můžeme vnímat i určité znaky xenofobie. Z druhé strany se těší značné oblibě u tzv. „naštvaných“ voličů.
Tomio Okamura pochází ze smíšené rodiny – maminka pocházela z Moravy, tatínek má původ japonsko-korejský. Narodil se sice v Tokiu, ale většinu života prožil v Čechách. V Čechách úspěšně podniká již řadu let (od r. 1994) nejen v cestovním ruchu, ale i v prodeji japonských potravin a výrobků módních stylů.
Hned po úspěšné kandidatuře do Senátu (získal na Zlínsku přes 66 % hlasů) oznámil též svoji kandidaturu na úřad presidenta České republiky. Na sesbírání 50 000 podpisů pod kandidaturu měl necelých čtrnáct dní.
Okamurovi odpůrci nejvíce operují tím, že tento kandidát rozumí snad úplně všemu, rád se ke všemu veřejně vyjadřuje a že jeho sliby jsou pouze populistické, že slíbí každému to, co chce slyšet a že nenabízí řešení, nýbrž jen ukazuje na nepravosti.
Nedefinoval bych to takto. Řekl bych, že pan Okamura spíše pojmenovává nahlas ty věci, které iritují značnou část občanské veřejnosti. A že nenabízí řešení není pravda. Problém je v tom, že hlas občanské veřejnosti je pramálo slyšet a etablované politické subjekty na názory svých voličů nic nedbají. Prohlasují si ve sněmovně to, co doporučí politické sekretariáty, bez ohledu na zájmy většiny lidu této země. Po dnešní noci výrok přitvrdím na: proti zájmům většiny lidu této země.
Přejděme pro tento okamžik to, že kandidáti jiných stran dělají naprosto totéž. Přejděme i to, že média proti němu spustila nevybíravou dehonestující kampaň (naposledy Reflex: „Pitomio Okamura“). A přejděme i to, že ústavní pravomoci presidenta republiky jsou spíše malé, než větší.
To je po změně volebního systému více než nepochopitelné. Je jasné, že jestliže změnou volebního systému posílil mandát presidenta, kompetence se měly též zvýšit. Ovšem: politické strany nemají zájem přepustit ani milimetr z mocenského koláče, který okusují ze všech stran a už se ani nestydí při tom okusování mlaskat a slintat.
Podívejme se jen na několik témat, jimiž pan Okamura sbírá politické body:
„Země je rozkradená, gangsteři se nám smějí do obličeje, volně tu běhají a normálním lidem se jen zvyšují daně a prodlužuje odchod do důchodu…“, říká pan Okamura.
Bezpochyby. Lidé mají ten pocit. Těžko pojmenovat co přesně bylo ukradeno. Ale když člověk žmoulající poslední stokorunu slyší jak se rozhazují milióny a miliardy z veřejných peněz kamarádům a kamarádíčkům, těžko mu lze zazlívat, že se cítí okraden. A gangsteři? Je jedno, jak si je pojmenuje. Ať jsou to gangsteři v bílých límečcích, nebo skuteční podvodníci a hochštapleři, lobbisté, či političtí trafikanti. Ano. Země je rozkradená, ale hlavně byla lidem ukradena budoucnost a naděje. A vlastně i dvacet let zbytečné minulosti. Lidé jsou okradeni o iluze – už žádné nemají. Zbyla jediná jistota: zítra bude hůř než dnes.
Dále pan Okamura pokračuje: „…budu prosazovat zákon o hmotné a trestní odpovědnosti všech politiků a státních úředníků s vlivem na rozdělování veřejných peněz, soudců i státních zástupců“.
Co je na tom probůh populistického? Jednoznačné konstatování, že každý státní zaměstnanec musí nést osobní i trestní odpovědnost za svěřené prostředky tak, jako každý jiný, rozhodovat s péčí řádného hospodáře. Z našeho zákonodárství takový jednoduchý zákon (vědomě?) vypadl. Odpovědnost politická je jen políčkem do tváře veřejnosti: „když něco zvrtám, a holt to na mě praskne, budu z místa postrčen jen k jinému korýtku“. Ne! Toho už bylo dost.
„Pokud servírka, nebo prodavačka způsobí v podniku manko, musí jej (do jisté míry) zaplatit. Paní Parkanová nám vykládá, že o předražení zakázky (CASA) nevěděla. Hmotná a trestní odpovědnost znamená, že ten rozdíl v ceně paní Parkanová zaplatí ze svého spolu se všemi, kdo jsou pod touto smlouvou podepsáni.“
Způsobené škody musí politik zaplatit ze svého a nést okamžitě rizika trestního stíhání. Žádná bezbřehá autoimunita. Imunita nechť platí pouze na politické výroky na parlamentní půdě. Ani kuloáry, ani další prostory už nejsou parlamentní půdou. Bez imunity i v rovině občanskoprávní. Slovenský parlament už to zvládl zavést.
Nebo, pokračuje Okamura: „…soudci nám tu zvlčili a jsou do smrti neodvolatelní. Pokud soudce omylem, či úmyslně odsoudí nevinného člověka do vězení, měl by být ihned vysvlečen z taláru a odveden do vězení na stejnou dobu. Pokud nižší soud někoho shledá vinným a vyšší soud na základě stejných důkazních materiálů obviněného osvobodí, svědčí to o nekvalitní práci jednoho, nebo druhého soudu. Soudy a soudci musí nést odpovědnost za své chyby.“
O soudech víme, zprostředkovaně, nebo osobně, každý své. Jsou jednou z příčin pocitu bezprávního státu jenž má sice soudní stolce a taláry, ale nemá předvídatelné a mravnosti (etice) odpovídající výstupy. Ze soudnictví se vytratil (byl-li tam) selský rozum. Zbyly jen obušky zákonů, kterými lze mlátit občana hlava nehlava. K nápravě opět schází odpovědnost za chybný výkon. I jmenování a odvolatelnost soudců je to, co zde neděláme dobře. Soudcem by se měl stát jen ten, který požívá vysokého morálního kreditu a úcty spoluobčanů a jakmile se svému úřadu závažně zpronevěří, měl by opravdu talár svléknout a zda skončí zpět v advokacii, nebo za katrem je jen otázkou míry pochybení. Ale musím se ptát: kdo bude tím superarbitriem, který o těchto věcech bude rozhodovat? Nějaký senát složený ze soudcových kolegů? Upřímně nevím, jak to řešit. V USA je zvykem, že soudce si volí občané a mají právo jej odvolávat. Možná je to dobrý startovní bod.
A možná bych se i klonil k tomu, aby byl soudce před habilitací nucen strávit v cele nějaký krátký čas, několik dní. Aby věděl, kam odsouzence posílá. Nemuseli bychom být odkázáni na motáky dr. Ratha, který až teď zjistil, jaké poměry v české penologii panují. Ministrům spravedlnosti, jejich náměstkům a komisím z EU jsou ukazovány jen potěmkinovské cely. Mezi veřejnost je šířen názor, že vězni si žijí jako prasátka v žitě, válí se na kavalcích, fetují a sledují televizi. Pravda je o hodně jinde. Mimochodem: trest odnětí svobody je pouze o znemožnění svobody pohybu, nikoliv o ponižování a omezování jiných svobod. Ale to je na samostatný článek.
„Pokud by se sečetly všechny zbytečně vynaložené prostředky na předražené státní zakázky, daně by se zvyšovat nemusely.“
Stát by asi neměl být největším zadavatelem zakázek. Příliš daleko se pak rozhoduje o příliš velikých penězích. Ano – stát má v rukou příliš mnoho peněz a to snadno vede k neprůhlednému hospodaření s nimi. Čím níže a o menších částkách se bude rozhodovat, tím lépe.
A myslím, že se nejedná pouze o předražené státní zakázky. Stát prostřednictvím nejlepšího ministra zná jediný recept: zvýšit daně, zvýšit daně a zvýšit daně. Ti odpovědní jsou tak odtrženi od reálného života, že vůbec netuší, z čeho musí dnes už masivní část občanů vyžít. A ožebračování těch nejchudších je nejkratší cestou k tomu, aby lidé (často v zoufalých životních situacích) hledali nějaké zkratkovité řešení.
Nejsem a nikdy nebudu socialista, ale odírání chudiny až na kost je projevem absolutní sociální demence. Nemyslím, že řešením je populistické rozdávání ze společného měšce každému, kdo natáhne ruku (a zde je termín populismus zcela na místě). Myslím tím opravdové šetření výdajové stránky rozpočtu, ne udanění společnosti až k smrti a podvazování už tak chřadnoucí ekonomiky. Ale to asi nejlepší ministr nezná. Zná jen přerozdělování větší, než malé. Tak jen sám proti sobě svědčí, že deklarativní pravicovost TOP09, ale i ODS, je jen chimérou a předvolební rétorikou. Chce se mi společně s nevinným dítětem konstatovat: „pan ministr je nahý!“.
V projevu ke státnímu svátku stávající pan president zmínil několik věcí, které bychom neměli brát na lehkou váhu. Jednou z nich, vížící se k minulému odstavci bylo, že v nedávnu přijal na hradě předsedu slovinského parlamentu: „Slovinsko snížilo počet ministerstev z 19 na 12“. Myslím, že tuto dietu by měl ministr peněz znát. Háček bude v tom, že náš přebujelý byrokratický aparát je zároveň poměrně velikým voličským elektorátem. A udělat z něj nezaměstnané se ministr peněz bojí jako čert kříže. Stejně mu nic jiného nezbude. Estetické redukce v míře 5 % na jedno ministerstvo nikam nevedou. Propouštěni – jak to už tak bývá – nebudou úředníci, ale nějaké obslužné technické profese. A kdyby úředník, obratem přejde na nové místo v nově zřízeném odboru jiného ministerstva. Ostatně: všimli jste si, že úřední aparáty fungují jako rodinné farmy? Maminka, dceruška, bratranec? Na ty pozice se nedělají výběrová řízení?
„Jestliže někdo říká, že tyto návrhy jsou jen populismem, ať navrhne jiné, nepopulistické řešení. S mými návrhy souhlasí skoro sedmdesát procent lidí; pálí je přesně tyto problémy.“
Citace: Tomio Okamura pro iDnes
Podle průzkumů posílily preference Fischera, Zemana, dokonce i Franze a Fischerové. Tomio Okamura v průzkumu nefiguruje, protože v době průzkumu nevyvíjel veřejně aktivitu, čímž se do něj nekvalifikoval.
Když přebírám jméno jednoho kandidáta po druhém, musím konstatovat, že ze všech těch nemastných-neslaných loutek mi vychází pan Okamura nejlépe. Už proto, že sám prohlásil: „Mě nikdo řídit nebude“. Líbí se mi, že není kandidátem žádné z politických stran.
