Tak, jak jsem v minulém dílu Nezávazného povídání o češtině slíbil, podíváme se dnes na používání zájmen, zejména na chyby v jejich používání.
Zájmena, za jména, zejména
Zájmena jsou slova ohebná a ve větě zastupují podstatná a přídavná jména, k nimž mají vztah. Tedy „za jména“, „místo jmen“. Ale v jejich používání se někdy notně chybuje. Vizme třeba větičky:
„Vítám vás na mém webu.“
„Podej mi svou ruku.“
„Je to kniha, jejíž autorem jsem já sám.“
Znějí ty větičky divně? No samozřejmě! Zájmena jsou užita chybně.
Můj versus svůj
Ta přivlastňovací zájmena rozhodně nejsou totožná a nelze je libovolně zaměňovat. A jak četné jsou ty chyby si uvědomíte, když budete chvíli poslouchat rádio, televizi, či číst tisk a soustředíte se právě na ně.
Vezměme větičku: „Vlado Dzrurila chytil střelu jeho spoluhráče z národního mužstva“. A rázem máme pochyby, kdo to vlastně střílel. Spoluhráče někoho jiného, nějaké zamlčené třetí osoby… Ale Vlado vychytal jinou střelu (jistě nechtěnou). On vychytal střelu vlastního spoluhráče, ne jeho!
Lepší formulace a máme: „Dzurila chytil i ránu, kterou vystřelil jeho spoluhráč…“
Klíčem k rozhodování v této otázce je vždycky podmět. Pokud přivlastňujeme podmětu, vždy tam patří „svůj“. V ostatních případech „můj“.
Takže ještě k tomu hokeji: v té první formulaci je podmětem brankář Dzurila. Proto chytil střelu svého spoluhráče. V té lepší formulaci je však už podmětem ten spoluhráč, a na místě je zájmeno „můj“, či jiné přivlastňovací zájmeno.
Zkusme se podívat na ten první odstrašující příklad v úvodu: Já Vás vítám. Podmětem jsem já, ten web je můj. Takže správně: „Vítám Vás na svém webu“. A správné formulace pro druhou a třetí větičku už jistě odhalíte sami.
No a špek nakonec: „Žádám vás o spěšné vyřízení své žádosti“. Podmětem jsem já, „své“ se zdá být namístě. Jenže tu žádost nebudu vyřizovat já, ale oni. Žádám o vyřízení žádosti jinou osobu. Raději se té formulaci obloukem vyhněte: „Žádám vás o spěšné vyřízení mé žádosti“, či ještě chytřeji: „Žádám vás, abyste spěšně vyřídili mou žádost“.
Jakoby doba spěla k tomu, že se zájmeno „svůj“ stane stejným archaismem, jako „pročež“, či „arciť“ i u rodilých mluvčích. Byla by to škoda.
Přemíra zájmen
A zase mám pocit, že nám tady zase řádí angličtina. Angličtině je přirozené používat zájmena mnohem častěji, než češtině.
V angličtině je zcela přirozený výrok: „můj žaludek se zvedá“, „trhni si svou nohou“. Čeština to nesnese. Takže zájmeny je třeba raději šetřit. Zejména v překladech.
Jenž, slůvko nešťastné
Vyskloňovat toto slůvko je oblíbeným mučícím nástrojem pánů profesorů češtiny. Ale chyb vidíme kolem sebe jako máku. Jak si poradit? Zkusme chybnou větičku: „Firma, jejíž posláním je…“ Chybu jistě vidíte všichni. Mělo tam stát: „jejímž“. Pomůckou budiž: „Jejím posláním je…“. A jsme doma.
Problém může navodit i 1. pád množného čísla mužského životného rodu. Třeba: „Ulici naplnili dělníci, ___ vycházeli z brány“. Co za ta tři ___ dosadit? Správně by bylo samozřejmě „již“. Ale když už tápeme, co použít jednoduché „kteří“?
Za prvé: dobrá poučka na to neexistuje. Buď si to pamatovat, nebo vsadit na „kteří“. „Již“ je spíše tvarem knižním a méně používaným. A protože to neslýcháme, na mysl nám to nepřijde.
A jestli jste v dvacátém pátém dílu tohoto seriálu dospěli k názoru, že nejlepší bude nemluvit a nepsat, neberte to tak tragicky. Čeština je sice složitá, ale i se zájmeny si lze poradit. Trocha cviku to spraví.
