Máme národní hrdost?

Včera byl jeden národní svátek a dnes druhý. To mě přivedlo k úvaze, jaký vztah k těmto svátkům vlastně máme a jakou hrdost pociťujeme k důležitým milníkům naší historie.

Polemika o státních svátcích

Jaké státní svátky (a zároveň dny pracovního klidu) máme? Na základě po­sla­nec­ké­ho návrhu byl přijat zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu. Státními svátky jsou:

• 1. leden – Den obnovy samostatného českého státu,
• 8. květen – Den vítězství,
• 5. červenec – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje,
• 6. červenec – Den upálení mistra Jana Husa,
• 28. září – Den české státnosti,
• 28. říjen – Den vzniku samostatného československého státu,
• 17. listopad – Den boje za svobodu a demokracii.

Kromě nich jsou svátečními dny ještě Nový rok, Velikonoční pondělí, Svátek práce, Štědrý den a dva svátky vánoční, ale to již nejsou svátky státní. Tyto svátky se opírají spíše o tradice, náboženské, nebo politické.

A naposledy ještě máme dny významné, které však nejsou dny pracovního klidu:

• 27. ledna – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti (1945 – osvobození nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau)
• 8. března – Mezinárodní den žen
• 12. března – Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO) (1999)
• 7. dubna – Den vzdělanosti (1348 – založení Univerzity Karlovy)
• 5. května – Květnové povstání českého lidu (1945)
• 15. května – Den rodin
• 10. června – Vyhlazení obce Lidice (1942)
• 27. června – Den památky obětí komunistického režimu (1950 – poprava Milady Horákové)
• 11. listopadu – Den válečných veteránů (1918 – konec první světové války)

Ať je to jak chce, žádné zvláštní rozechvění v duši ve státní svátky většina obyvatel nepociťuje, žádné vlaječky v oknech nevidět. Několik oficiálních akcí státních představitelů a tím to končí. Zbytek národa to vnímá jen jako vítaný volný den.

Naposledy jsem viděl vlaječky v oknech obyvatel za komunistů, což však bylo vynucené ideologií a strachem z represí. Státní úřady v tyto dny nějaké vlajky vyvěsí, ale také to není z nějakého nadšení pro věc, ale proto, že jim to nějaký předpis nařizuje.

Můžeme si dokonce klást řadu otázek, zda ty státní svátky oslavují události pro stát skutečně přínosné, nebo se jedná spíše o jakousi umělou adoraci a snahu vymezení se vůči jiným (podobně, jako třeba podvodný rukopis Zelenohorský).

Z hlediska České republiky (státu) je jistě 1. leden 1993 dnem zásadním, ale bylo to rozdělení Československa vůbec správné? Na obou stranách hranic dnes panují spíše rozpaky – tehdy vyhrocený nacionalismus zvítězil, k rozvodu došlo mírovou cestou, ale pachuť v ústech nezmizela ani po devatenácti letech. A i ta formulace zákona „obnova samostatného českého státu“ je nesmysl. Samostatný český stát nikdy před r. 1993 neexistoval. Pokud, bylo to království. Je to lež. Takže asi není moc co slavit.

8. května 1945 nějak chybně označujeme za den vítězství. Jednak to není pravda, protože u Milína se střílelo ještě 10. května a snad to byly opravdu poslední výstřely války. Správně bychom to měli označovat za den bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa (23:00). Ostatně to datum vyvolává ještě další otázky: smysl Pražského povstání jako takového, zásluhy Vlasovců na os­vo­bo­ze­ní Prahy, zákaz vstupu Čs. jednotek od Dukly do Prahy až do pozdního odpoledne 9. května, dokud II. Ukrajinský front Prahu „ne­os­vo­bo­dí“. Nehledě k tomu, že US Army měla v Praze své průzkumníky již řadu dní před 8. květnem a tažení gen. Pattona z Plzně do Prahy, nebýt politických dohod, se mohlo odehrát již o řadu dní dříve a mohlo zabránit řadě zbytečných obětí na životech. Takže asi není moc co slavit.

Den příchodu slovanských věrozvěstů Constantina a Methodia (též Crha a Strachota, anebo Cyril a Metoděj) v 9. století budí rozpaky také. Označuje se eufemisticky za příchod křesťanství a vzdělanosti do českých zemí. Ale bylo tomu tak? Jednak tu událost lze vnímat jako násilnou katolizaci jiného etnika, podobně jako Španělé násilně katolizovali indiánské obyvatelstvo Ameriky, či jiní misionáři katolizovali Afričany. Vzdělanosti? Ano, přinesli sem upravenou řeckou alfabetu, hlaholici, vytvořenou v Soluni pro potřeby slovanských jazyků, ale moc velká výhra to nebyla. Ostatně, Čechy ji nakonec odvrhly a uchovala se jako tzv. „bukvy“, neboli azbuka v Rusku a později v Sovětském svazu a např. i v Bulharsku. A není bez zajímavosti, že i Vladimír Iljič Lenin vnímal, jakou přítěží je pro SSSR právě azbuka a měl v úmyslu nařídit přechod k latince. Pro naléhavější události už tento záměr neuskutečnil.

Celá mise věrozvěstů (v pozitivním smyslu) jen povolila češtinu jako liturgický jazyk. Papež Lev XIII. okružním listem „Grande munus“ ze 30. září 1880 vyzdvihl zásluhy svatých bratří a stanovil svátek svatého Cyrila a Metoděje na den 5. července, ovšem bez jakékoliv souvislosti s životem svatých slovanských apoštolů i mimo jakoukoliv souvislost s cyrilometodějstvím obecně. Oba svatí bratři přišli do českých zemí buď 11. nebo 24. května 863 a 5. červenec je jen výmyslem papežského stolce. Takže asi není moc co slavit.

Den upálení Mistra Jana z Husi 6. července roku 1415. Jeho zásluhy a práce jsou rozsáhlé, asi pro nás i důležité. Bezesporu byl církevním reformátorem, myslitelem, (a podle dnešního chápání buřičem) a konzervativní a zkost­na­tě­lá katolická církev jej za to ztrestala pla­me­nem. A vlastně se mi zdá morbidní ustavit státní svátek v den zcela barbarsky provedené vraždy nepohodlného člověka. Papež Jan Pavel II. se sice za tuto církevní vraždu po mnoha stoletích omluvil, ale některé Husovy názory (například ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti) jsou dodnes katolickou církví vnímány jako teologicky vadné. Takže asi také není moc co slavit.

Stejně morbidním se mi zdá oslavovat datum zavraždění knížete Václava 8. září 935 ve Staré Boleslavi. Pokládáme jej sice za patrona českých zemí, ale politické pozadí té vraždy není dosud historicky uspokojivě vysvětleno, ani doloženo. A stále méně se mi líbí, že naše historické a státně důležité dny opíráme o vraždy. Byť mučedníků. Slavit vraždu se mi prostě nelíbí. A asi ani většině dalších lidí.

18. října 1918, vznik samostatného Československa. Rozumím důvodům tohoto státního svátku, ale Československo již 19 let neexistuje. Nechce se mi v zájmu čitelnosti článku uvádět všechny historické souvislosti jeho vzniku. Jen mi ten svátek připadá tak nějak navíc. Spíše jako nostalgie.

A poslední státní svátek, 17. listopadu má také poněkud zvláštní konotace. Den boje za svobodu a demokracii. Já nevím. V roce 1939 došlo k tomuto dni k uzavření českých vysokých škol nacistickým Německem. To byl boj? Nějak se mi nezdá. A studenti v roce 1989? To byl boj? Jasně, dostali od režimu nakládačku a odstartovali změnu režimu, ale myslím, že to také boj nebyl. Možná k naší škodě, když vidíme důsledky toho předání moci po 23 letech na vlastní kůži a životech.

Takže jsem v souhrnu strhal a de­ho­nes­to­val všechny státní svátky. Moc dobrý pocit z toho nemám. Ale o kousek více chápu, proč lidé nemávají vlaječkami a raději vyjedou na chaty a chalupy protože nemusí jít do práce.

Netajím se tím, že Američany z řady důvodů nemám moc rád. Ale jejich vztah k vlasti (a třeba hymně) je diametrálně jiný, než v Čechách. A nemyslím, že ta jejich ruka na srdci je jen jakousi pózou. Oni to tak cítí.

U nás dojde k nějakému národnímu uvědomění spíše po nějakém vítězství jedné sborné nad jinou sbornou, lhostejno či ve fotbalu, nebo v hokeji. To pak jezdí auta s národními vlajkami na žerdičkách v okéncích, naposledy s jakýmisi ponožkami v barvách státní vlajky na zpětných zrcátkách v celých hejnech.

Nechci orodovat za heslo: „nic, než národ“. To by byl vypjatý nacionalismus a ten odmítám. Snad jsem chtěl ukázat, že láska k vlasti je v úpadku a nějaké státní svátky, v této podobě, to nespraví.

Myslím, že lásce k vlasti velmi účinně brání soudobí politici. Těžko mít rád stát, který vás setrvale perzekvuje, okrádá a šikanuje. Pravda, ne tak primitivně, jako to dělala StB, dnes sofistikovaněji.

Vcelku dnes chápu výrok kamaráda, který se mi svěřil: „Já už ti nejsem hrdý, že jsem Čech, protože už není proč“. A vcelku, mám-li se přiznat, ač nějaká jiskřička ještě v srdci doutná, i má hrdost, že jsem Čech, utrpěla vcelku závažná poranění (možná s životem neslučitelná).

Tak.