K tragédii, která se odehrála ve Žďáru nad Sázavou, už bylo řečeno mnohé, ale možná si zatím nikdo nezodpověděl jednu podstatnou otázku. Tou je, že ten mladý student P. V. chránil svoji spolužačku před agresorkou holýma rukama.
Předpokládejme, že ta útočnice je schizofrenní a patrně neměla být propuštěna z léčebny. Stát jí tuto ochrannou léčbu nařídil. Můžeme se ptát, zda selhal ošetřující psychiatr, který vydal doporučující posudek k propuštění z ústavního léčení, soudce, který se spokojil jen s jediným posudkem, nebo zásahová jednotka, která přijížděla k případu až ze šedesát kilometrů vzdálené dukovanské základny.
V každém z těch ohledů však vždy selhal stát, který se tak rád vybavuje kvanty příkazů, zákazů a nařízení, jak se ostatní lidé mají chovat, co smí a nesmí dělat.
Celý náš život je krušen jedním státním omezením a zákazem za druhým, přičemž cena, kterou za jeden každý z nich platíme, je kousek naší svobody. Cena, která má být vyvážena garancí bezpečnosti jedince. V čím dále tím vyšší míře ale vidíme, že cenu platíme, svobody ubývá každým dnem a nařízením, a očekávaná protislužba se vytrácí, nebo je přinejmenším diskutabilní.
Nejde jen o tento jeden konkrétní případ. Ať se podíváme do jakékoliv oblasti našeho života, stát nekompromisně inkasuje „platby“, ale „zboží“ následně nedodává. V obchodní praxi bychom takové systematické chování označovali slovem „podvodník“, nebo „tunelář“.
Ať pohlédneme na výkony jakékoliv sféry, která je řízena státem, nacházíme už od nejvyšších okruhů v první řadě sobecký hlad po veřejných prostředcích a moci, tu a tam střídaný osobní nekompetencí, nekonečným byrokratismem, nebo jen lhostejností.
Školy přikazují, kdo, kdy a jak do nich má chodit a v čem, a co s sebou musí a nesmí mít, ale bezpečnost svěřených dětí nemohou, nebo nechtějí garantovat. Po nemocnicích se dlouhodobě potuluje psychotický vrah a usmrcuje pacienty Heparinem, jinde přechází z primariátu na primariát psychicky nemocný dětský lékař, než po dlouhé době praskne, že opakovaně ničí dětem zdraví. Až po dlouhé době je odchycen policista, který je aktivně zapojen do organizovaného zločinu. Soudce se paktuje se správci konkurzní podstaty a napomáhá tunelování. Soudní exekutoři se už dávno utrhli z řetězu a místo vymáhání práva už se o nich nepokrytě hovoří jako o mafii. Na ministerské posty se dosazují bílí koně „mluvicích hlav“, zatímco za provázky tahají ve skutečnosti vlivové skupiny. Právo je většině lidí nesrozumitelné a nakonec prakticky i nedostupné.
Jsou to jen excesy, anebo jde jedno systémové selhání státu za druhým?
Zpět k případu: kdesi jsem četl jeden názor, který velmi přesně odráží tuto situaci: „…Ministerstvo vnitra, Policie a zakazovači všech druhů již patrně hořce litují, že smrtící zbraní ve Žďáru byl prachobyčejný nůž. Kdyby v tom figurovala střelná zbraň, to by byly orgie. Nařizovat gumové nože a stoly bez nohou patrně půjde dost těžko…“. Je cynický, ale přesný.
Tím se dostávám k tomu, co jsem chtěl zdůraznit. Kdyby se stát nebál svých vlastních občanů a ponechal jim v rukou zbraně, mohl patrně k obraně toho děvčete ve Žďáře přispěchat někdo jiný daleko dříve a ten chlapec nemusel jít proti agresorce s holýma rukama. Za nefungující stát platíme stále větší cenu. Někteří i tu nejvyšší.
Skláním se v úctě před MUŽEM Petrem Vejvodou, jeho obětavostí a odvahou.
