Já vím, že všichni nekritičtí libci Miloše Zemana setrvale říkají, že pan president může všechno, protože je presidentem a omlouvají jeho nedělní výroky v rozhlasovém pořadu „Hovory z Lán“. Říkají, že když Honza Novák takto hovoří, má president právo dělat stejné. Není tomu tak.
V prvé řadě bychom měli zmínit, že ten pořad má jakousi tradici. Původně byly vedeny jako rozhovory Karla Čapka s presidentem Masarykem. Neměly tu rozhlasovou podobu, ale jsou zachyceny knižně.
Na tu tradici po mnoha letech navázal pan president Václav Havel a promlouval v rozhlase s rozhlasovým redaktorem dr. Jiřím Vejvodou. Ty rozhovory bývaly zajímavé, přinejmenším podnětné.
Hovořili, pravda, jazykem méně lidovým, spíše intelektuálním, ale dotýkali se důležitých i ožehavých otázek a pan president odpovídal podle svého mínění. Někdy se s ním dalo souhlasit, někdy jsem se musel ptát, proč si to myslí, a třeba ani nenašel odpověď.
Ale ty Hovory z Lán mě zajímaly, protože vznášely více otázek, než odpovědí a pokud jsem mohl přerušit svoji práci, chtěl jsem je slyšet.
Čas oponou trhnul a po panu Václavu Havlovi nastoupil president Václav Klaus. Ten vynikal svojí animozitou vůči svému předchůdci do té míry, že negoval cokoliv, co jeho předchůdce zavedl. Včetně Hovorů z Lán. Jistě, pan Klaus nebyl filosofem, nikdy si s tím oborem nezadával. Byl pragmatikem.
Jeho pragmatismus však vnesl do společnosti jiný rozměr. Ano, uměl bych pochopit pragmatismus ekonomický, pokud by pan president Klaus zůstal konzistentní po celou dobu svého působení. Jenže tomu je poněkud jinak. Verbálně se snad snažil, ale prakticky ty výroky popíral svými činy, či jejich důsledky.
Ale o ně dva vlastně nešlo. Chtěl jsem hovořit o presidentu Zemanovi. To, co by si pan president Masaryk v rozhovoru s Karlem Čapkem nikdy nedovolil, to, co by si pan president Havel v rozhovoru s Jiřím Vejvodou nikdy nedovolil, pan president Zeman odmítl respektovat a z pořadu na veřejnoprávním kanále z něj udělal kanál.
Nehodlám se mu posmívat za to, jak špatně vládne cizím jazykem; ani já nejsem jazykovým géniem, ale to, jak špatně vyslovuje cizí slůvka a jak špatně interpretuje jejich nuance významů, se usvědčil, že by se k takovým jazykovým jemnostem neměl vyjadřovat. A když nemá dostatek odborných poradců, nebo osobní soudnosti, o to hůře.
Jeho poslední veřejnoprávní výstup vyvolal pozornost po celém světě a netřeba podotýkat, že velmi negativní. Hovořili o něm v Austrálii, na druhém konci světa, kde možná ani dost dobře nevědí, kde je Česká republika, zda ve Vídni, či jen v Pratteru, nebo v Jugoslávii.
Stejně se těmi výroky zabývala rakouská agentura APA, britský Daily Telegraph, německá ARD, ruská verze Heraldu, irské servery, americké a dokonce i indický server Zee News.
Pikantní je, že třeba ten indický server označil pana presidenta Zemana jako proruského exkomunistu – viz AFP (s čímž se shoduji).
Místní komentátorští trollové mě, mé články, i příspěvky označují jako nenávistné. Nic z toho není pravda.
Nemám v sobě žádnou nenávist vůči panu Zemanovi, jak je mi podsouváno. Tvrdě, a velmi tvrdě, kritizuji jeho veřejné výstupy, protože kdyby se choval jako úctyhodný reprezentant našeho státu, nepsal bych nic, i kdybych s ním zrovna nesouhlasil.
Ale to je vlastně meritum věci. Společnost je rozpolcena mezi naprosto nekritické obdivovatele pana Zemana (pro něž je jakýkoliv jiný názor nepřijatelný), i kdyby se pan president veřejně pokálel, a na tu druhou skupinu, která jej kritizuje, jen když si to zaslouží.
Pokud jde vůbec o nějakou nenávist, pak je jasně patrná na straně vyznavačů kultu osobnosti presidenta Zemana.
Dokonce umím pochopit, že je jim sympatické, když se „jejich“ president vyjadřuje jazykem, kterému rozumí, protože se jím sami v hospodách vyjadřují také. Že je to jejich president, když mluví tak, jako oni.
Ale to je strašlivá manipulace. Pan president nikdy nebude jako oni, protože již přičichl k jiným pravidlům hry, zná prováděcí mechanismy moci, a ti hřbeti, kteří mu dnes tleskají, budou mezi prvními, které ochotně obětuje v rámci osobní pragmatické moci.
Milan Kundera to popsal už hodně dávno. I pan Mňačko. Ta definice platí dodnes a pro pana presidenta Zemana mnohonásobně. Možná se pan Kundera poněkud předběhl, protože tak absurdní stav ani nepředpokládal.
Pan president Zeman byl sice zvolen demokratickým mechanismem, i když se lze ptát, proč nebyl celý systém upraven a vyvážen vzhledem ke změně pravidel. Je třeba se ptát, jak jej také lze demokraticky odvolat, když sám svými kroky popírá, že je presidentem všech občanů. Demokracie totiž musí obsahovat oba mechanismy, pokud je demokracií.
Pocit, že už byl jednou zvolen na nějakou dobu, není ani demokratický a už vůbec ne spravedlivý. Obsahuje jen prvek fabiánského socialismu: kousek po kousku upevňovat svou pozici.
Tvrdil, že bude sjednocovat národ. Tomu bych rozuměl a snad bych mu i pro to hlas dal (nedal jsem jej). V praxi se chová jako politické strany. Před volbou slíbí modré z nebe a pak si dělá, co chce. Stejně jako politici.
Ne z nenávisti, ale pro bezskrupulózní chování, Vás pane presidente kritizuji.
