Co jsme kupovávali (13)

Podívejme se tedy ještě jednou a naposled na několik výrobků, které jsme před lety brali do rukou, toužili po nich, případně na ně šetřili, anebo si jich tehdy vůbec nepovšimli, protože byly tuctové a obyčejné.

Radiopřijímače

Nechci zabíhat ani příliš do historie, ani do velkých podrobností, takže ukážu jen několik typů.

Obrázek 1aRádio Talisman — 1955

Obrázek 1bRádio Talisman — 1956

Na první dvojici snímků vi­dí­me elektronkové ra­di­o­při­jí­ma­če Tesla Talisman; prvý z ro­ku 1955, druhý o rok mlad­ší. Šlo tehdy o mi­mo­řád­ně kvalitní superheterodyn o­sa­ze­ný elektronkami typu UBL. Přijímal střední a krátké vlny (SV+KV). Ovládání při­jí­ma­če bylo velmi jednoduché, konstrukce robustní a citlivost výborná. Na krátkých vlnách – v případě výskytu mimořádné vrst­vy E – šlo v Čechách poslouchat i rozhovory taxikářů v New York. Přijímače byly tak ú­spěš­né, že jsem je známým opravoval ještě po roce 1980. Dokonce si vybavuji, že jsem jej já sám používal ještě na konci roku 1989 – poslouchal jsem z něj Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky, kdo další podepsal Chartu 77, i první nesmělé zprávy Československého rozhlasu z 18. a 19. li­sto­pa­du 1989.

Obrázek 2Radiopřijímač Tesla T-58

Aby nevznikl dojem, že jsme byli za opicemi více, jak sto let, již v roce 1958 spatřil světla první Československý tran­zi­sto­ro­vý přijímač Tesla T-58. Vidíme ho na obrázku dva. O­sa­zen byl germaniovými tranzistory řady 103NU70. Na­pá­jen byl z baterií a disponoval pouze rozsahem středních vln. Ma­min­ka mi napovídá, že jej koupili už z druhé ruky a i tak stálo plných Kčs 700,-. Známí, kteří jej prodávali, za tuto cenu jeli k moři. Bylo už vybaveno vestavěnou feritovou anténou, tudíž ne­po­tře­bo­va­lo venkovní drátěnou anténu, jako jeho před­chůd­ci. A ačkoliv tranzistory už jsme vyrábět dovedli, přesto se je­ště dlouhé roky vyráběla rádia elektronková.
Přijímač jsme ocenili jen o deset let později, kdy jsme byli pře­pa­de­ni „spřátelenými“ vojsky Varšavského paktu. Rádio jsme skrý­va­li, aby nám jej Rusáci nesebrali, či aby nás za jeho dr­že­ní nezastřelili. Vyposlouchal jsem však z tohoto rádia všechny své pohádky a dětské hry a za­pří­či­ni­lo to, že dodnes mám rozhlasovou tvorbu velmi rád. Pokud si vzpomínám, fungovalo bez zá­vad ještě v devadesátých letech, i když mezitím si naši pořídili kvůli vlnovému rozsahu VKV mo­der­něj­ší při­jí­mač. Po akustické stránce byl ale T-58 stejně lepší.

Obrázek 3aRadiopřijímač RIGA – 1972

Obrázek 3bRIGA — játra

Obrázek 3cRIGA — ovládání

Jen pro představu a pro srov­ná­ní uvádím poměrně rozšířený so­vět­ský radiopřijímač Riga vy­rá­bě­ný v letech ±1972. Polovodiče: 17 tranzistorů a 8 diod. Popis: Oddělená regulace výšek a hloubek, vstup pro externí anténu (anténa pro VKV má samostatný vstup). Možnost při­po­je­ní gramofonu nebo magnetofonu, vstup pro napájení z externího zdroje 12 V, výstup na další reproduktor a sluchátka. Dva reproduktory, teleskopická anténa, dřevěná skříň, plastový zadní kryt a mřížka re­pro­duk­to­ru, stupnice z plexiskla. Indikátor vyladění a stavu baterie (ručička). Na rozsahu VKV je možnost zapnout automatické dolaďování (AFC). Napájení z osmi mo­no­člán­ků. Zajímavost: Do února 1972 byly tranzistory typu MESA uloženy v paticích a daly se vyndat bez pájení, u novějších modelů (r. 1974) byly tranzistory pájeny přímo na plošný spoj. Dále mají tyto novější přístroje zjednodušenou mechaniku tlačítek. Přijímače měly velmi dob­rý zvuk.

Rozsah	Frekvence
DV	130 kHz	400 kHz	2 307	750
SV	540 kHz	1 600 kHz	555	188
	3,95 MHz	5,75 MHz	76	52,2
	5,62 MHz	7,4 MHz	53,4	40,54
	9,5 MHz	12,1 MHz	31,6	24,8
	66,5 MHz	73,5 MHz	4,5	4,1

Obrázek 4Tranzistorové trádio in70

S rozvojem integrovaných obvodů, keramických me­zi­frek­venč­ních filtrů a dalších technických vynálezů se později u nás za­ča­ly vyrábět vyloženě kapesní přijímače, jaké dnes ku­pu­je­me od Číňanů a Vietnamců. Za pár šestáků, nebo vám jej zdar­ma přibalí k deseti dekům šunky. Tenkrát to však byl takový trochu zázrak techniky. Mezi tato kapesní šumítka patřil třeba přijímač in70 z obrázku 4 národního podniku Tesla. Na druhou stranu je třeba si přiznat, že ač se podnik jmenoval podle Nicoly Tesly, většina z nás, právem, ten název pokládala za zkratku „TEchnicky SLAbší“. To zaostávání v technice bylo mar­kant­ní. Jsem od fochu, vím co říkám.

Obrázek 5Omnia Export - Import

Na reklamním snímku pod­ni­ku zahraničního obchodu Omnia vidíme dobové konzumní při­jí­ma­če té éry. Na první pohled je patrné, že už jsme z Pol­ska dováželi licenční přepínače Izostat, ze kterých šly, ja­ko ze sta­veb­ni­ce, kombinovat nejrůznější varianty. Netvrdím, že by­ly špatné. Jen to bylo to jediné, co tu bylo. Vnitřnosti všech těch bedýnek se vzájemě podobaly jako vejce vejci, jak po­kud jde o technické parametry, tak o použité součástky. Ču­dlí­ky jednou kovové, jindy plastové, repro jednou vlevo, po­dru­hé vpravo, bedna šedá, nebo oranžová. Prostě, jak říká Jára Cimrman: „Nuda, nuda, šeď, šeď.“ Můžete si mj. po­vši­mnout, že většina těch výkvětů techniky byla monofonní. Rád bych věděl, kam se tyto super přístroje vyvážely. Soudím, že Bulharsko, Kuba a Honduras. L

Obrázek 6Háj-Fáj radiopřijímač

Obrázek šest dokumentuje jedno z mnoha tzv. HiFi zařízení, konkrétně radiopřijímač SP 820. Podle některých znaků bych jej zařadil tak do roku 1988, možná malinko méně. Technické parametry psát ne­bu­du, jsou čitelné i z prospektu. Pro znalce: opět konvenční lhaní vý­rob­ce o výkonu 2×45 W. Samozřejmě nešlo o sinový výkon, ale o jakousi komerční jednotku „hu­deb­ní výkon“, což od­jak­tě­ži­va byla konina. Navíc se tyto výkony, pokud se měřily si­no­vé, měřily na obyčejném rezistoru, tedy reálné zátěži. Jakmile se připojila impedanční zátěž, čísla se radikálně snižovala. Rovněž není v parametrech jediné píp­nu­tí o tom, při jakém zkreslení byl výkon naměřen. Obecně totiž platilo, že na resistoru je zkreslení 3 %, ale na reproduktoru již přes 15 %. A pokud se měřilo zkreslení v akustickém tu­ne­lu, i to, co přidaly re­pro­duk­to­ry, rázem jste byli na 30 %. Všechno to byla jen jedna velká komerční lež.

O parametrech přijímače – kromě vlnových rozsahů – není nikde řeč. O nekonečně zby­teč­ném DV, SV a KV škoda hovořit. Už podstata amplitudové modulace a přenášená šířka pásma všech­ny tyto vlny z hlediska HiFi (High Fidelity) totálně diskvalifikovala. Aniž bych ten pros­pekt měl před sebou, mohu dovodit, že citlivost výrobce uváděl někde kolem 5 µV pro mono a 20 µV pro stereo. A už vůbec nikde se neuváděla hodnota intermodulační odolnosti – tedy schopnosti přijímat slabý signál v blízkosti silného. Z tehdejších (soukromých) měření si vzpo­mí­nám, že šlo o hodnoty někde kolem -45 dBm, což přístroje zcela diskvalifikovalo.
A to jistě patřil tento přijímač mezi ty lepší.

Pomalu už v té době začínaly varicapy, což byly diody s napětím ovládanou kapacitou, svítivé diody, které jsou pro nás dnes samozřejmostí, pomalu v přijímačích končily nekonečně neschopné bipolární transistory OC 170, které se svými schopnostmi končily někde na 120 MHz. Někdy v roce 1984 jsme si teprve přiváželi z Tesly Piešťany první dvoubázové, polem řízené tranzistory MOS-FET s mezním kmitočtem ve stovkách MHz, které jsme opatrovali jako oko v hlavě. Stejně nám to všechno vzhledem k tomu, v čem nám dříve ujel vlak o desítky let, vinou RVHP a těch serepetiček kolem, už nepomohlo. Kdybych to měl říci metaforičtěji, ujelo nám už tehdy i nádraží a my stáli v poli zcela zapomenuti.

Magnetofony

Obrázek 7Magnetofon Sonet Duo

Na snímku sedm vidíme legendární dvourychlostní e­lek­tron­ko­vý magnetofon Tesla Sonet Duo. Na tehdejší dobu měl poměrně dobré technické vlastnosti; jedinou vadou bylo, že uživatel musel poměrně dlouho čekat, než se elektronky na­žha­vi­ly. Mezi cívkami je patrné tzv. „magické oko“, indikátor vy­bu­ze­ní při nahrávání. Záznamy se daly provádět rychlostí po­su­vu pásku 9 cm/s, nebo 4,5 cm/s.

Přes množství mechanických dílů, které nutně všechny mag­ne­to­fo­ny provázely, byly Sonety používány často. Vzpo­mí­nám si na to, že hodně tehdy ilegálních konzertů se nahrávalo právě na Sonety. Až o dosti později už byli lidé vybaveni ka­ze­to­vý­mi magnetofony, které šly schovat do kapsy, případně při­vá­zat na tyč a o hodně je tím přiblížit ke zpěvákovi, který byl mo­men­tál­ně na černé listině, nebo se jiným způsobem režimu zne­lí­bil.

Obrázek 8Magič Tesla A3000Uran

Po Sonetu se vyráběly samozřejmě i jiné modely. Matně si vybavuji jeden, snad měl značku A3000 Uran, ale už si nejsem jist. Myslím, že to byl první bateriový přenosný přístroj. Napájen byl asi osmi velkými monočlánky, přepínání rychlosti se provádělo značně velikou pákou mezi cív­ka­mi a byl to ukrutný krám. Stabilizaci otáček měl vyřešenu zcela špatně; motůrek byl lo­gic­ky asynchronní, ale k jeho regulaci byl použit jen mechanický Wattův odstředivý regulátor. Nahrávka byla většinou absolutně nepoužitelná.

Obrázek 9Magnetofon Tesla B4

Na devátém obrázku je o řadu let později vyráběný a na tehdejší dobu dosti úspěšný tran­zi­sto­ro­vý magnetofon B4. Byl již dokonce třírychlostní. Kromě slušné rychlosti 9 a kvalitativně hor­ší 4, měl ještě posuv 2,375 cm/s, což se nehodilo snad ani na mluvené slovo. Cílem bylo sa­mo­zřej­mě ušetřit na poměrně drahých páscích – koupit se dal buď mizerný Emgeton, nebo lep­ší, ale také o hodně dražší BASF z dovozu.
Magnetofon B4 byl jen monofonní, ale už měl měl zabudovanou samostatnou mazací hlavu, což byla novinka. Také chassis z pod tlakem stříkaného duralu bylo dosti převratné. Přes řadu nect­nos­tí se jich vyrobilo i prodalo veliké množství.

Tesláckých magnetofonů se vyrobila ještě daleko delší řa­da, B44, B400, B5, až kdovíkam k 900, ale většinou už byly jen horší a horší jak se šetřilo na ložiskách a na mechanice cel­ko­vě. Krátce se dala kvalita záznamu zlepšit pře­ka­li­bro­vá­ním unášecí hřídele na rychlost 19 cm/s, ale zázraky se s tím dě­lat nedaly. Stejně kdo chtěl něco o maličko kvalitnějšího, kupoval v Tuzexu různé cizí značky, Grundig a ještě později Sony. Pak už nastoupily videorekordéry, zprvu BetaMax, poz­dě­ji VHS a zvukem už se zabývalo jen několik skalních fandů.

Televizory

Měl jsem původně v úmyslu začít prvními televisory, vzpomenout ty, které měly obrazovku velikou jako pohlednice a dřevěnou roletku přes ni, pak značky Mánes a Aleš a pokračovat tokem času, ale už by toho bylo asi moc. Ten seriál už mě vlastně trochu unavuje. Takže jen v kostce:

• 1935 doc. Šafránek (FÚ-UK Praha) předvádí přijímací televizní aparaturu (30 řádků na principu mechanického rozkladu) a předvádí věřejně v ČR první obrazový přenos.
• 1948 na výstavě MEVRO je uveden první elektronický rozklad snímku a v ČR je vyroben první televisní přijímač Tesla.
• 4. července 1948 je vysílán první televisní přenos XI. Všesokolského sletu z pražského Strahova.
• 1. května 1953 začíná první pravidelné zkušební veřejné vysílání. Studia jsou v Praze, Brně, Ostravě a Bratislavě.
• Televize vysílá v roce 1953 3 dny v týdnu, 1954 4 dny, 1955 5 dní, 1958 7 dní.
• září 1961 má koncesi 1 mil. majitelů televizních přijímačů
• 1963 je to již 1,5 mil. majitelů.
• 1966 je zahájeno první televizní reklamní vysílání
• 1970 začíná vysílat druhý program
• 1973 je spuštěno barevné vysílání.

Obrázek 10Televizor TV 4119U Miriam

Jak jsem uvedl v perexu to­ho­to oddílu, chtěl jsem se vy­stří­hat historie, ale na jeden model přece jen zapomenout ne­chci. Byl to totiž náš první televizní přijímač (doma). Vyráběl se v Tesla Orava v letech 1967-1969. Poprvé se v tomto typu te­le­vi­zo­ru použily v zapojení tranzistory. Byly využity v me­zi­frek­venč­ním dílu. Byly to již zmíněné transistory Tesla OC 170; na kmitočtu 10,7 MHz ještě byly obstojně použitelné. „Te­le­vi­zor měl přípravu na osazení konvertorem pro IV. a V. TV pásmo“, praví dokumentace. Realita byla samozřejmě zce­la jinde. Konvertor nikdy osazen nebyl. Takže ti, kteří chtěli vi­dět více programů, vyvíjeli na koleně z dostupných součástek konvertory vlastní, žalostně jed­no­du­ché, ale funkční. Přijímač 4119U byl vybaven obrovským mechanickým karuselem, který do­vo­lil přepínání jen 12 kanálů. Ty kmitočty mimo rozsah bylo nutno přídavným směšovačem do­stat do frekvenčního rozsahu přijímače.

Obrázek 11Televizní monoskop

„Byla zde využita frekvenčně-fázová synchronizace. Tato se vyznačuje velkou stabilitou a proto bylo upuštěno od vy­ve­de­ní regulačního prvku na nastavení řádkové synchronizace v zadní části televizoru.“, stojí opět v dokumentaci. Realita? Po první sérii s tímto konceptem se rychle nastavovací trimr ne­jen pro řádkovou, ale i  pro snímkovou synchronizaci do zádi pří­stro­je vrátil. A přesto se kupovaly elektronky PCL85, které slou­ži­ly v obvodu oddělovače snímkových syn­chro­ni­zač­ních im­pul­sů, jako na drátku. A levné nebyly. Nebyl jich nikdy dos­ta­tek, takže se prodávaly pod pultem.

Na snímku 11 vidíme tzv. televisní monoskop. Málokdo už jej dnes zná. Původně byl vlast­ně určen televisním mechanikům, aby mohli televisor seřídit. Vysílal se mnoho hodin den­ně. Na ukázce 11 vidíte typické optické deformity, které se u běžných televisorů s vychylovacími cívkami musely nějak korigovat. Na monoskopu byla řada prvků, které podávaly informace o stavu přijímače. Kónické pruhy např. ukazovaly pře­ná­še­nou šířku pásma. Monoskop na ob­ráz­ku ukazuje, že přijímač je absolutně špatně se­ří­zen. Po pravdě: většinou ani seřídit nešel.

Obrázek 12Шилялис a Merkur

Obrázek 13Tesla Merkur

Na snímku dvanáct vi­dí­me už tranzistorový při­jí­mač Tes­la Merkur II (31 cm) a ved­le něj miniaturní sovětský při­jí­mač Šiljalis 405 D (16 cm). Oba mohly být napájeny au­to­ba­te­ri­í 12 V, nebo 230 V ze sí­tě. Merkur 4160 je v detailu ještě vidět vpravo na obrázku tři­náct. Oba televisory byly pou­ze černobílé. Úsměvně dnes působí informace, že: „pří­stroj je vybaven videovstupem pro připojení k mikropočítači jako display“.

Ten Šiljalis měl tchán. Jednou jsme jeli nějak v září na Šumavu česat hříbky. Tu tel­ku jsme si vzali s sebou a po celodenní dřině s čištěním hub si večer udělali ohýnek a „mas­ňá­cky“ si pustili tu obrazovku velikosti pohlednice. Dávali zrovna nějaký ho­ror, v němž ubohá ženština utíkala v zavřeném obchoďáku před vrahem, který chodil v te­nis­kách, zatímco ona jako blbeček cvakala po chodbách svými kramflíčky. V ži­vo­tě předtím, ani potom, jsem se už nikdy tak nebál, jako tu noc. Jméno toho filmu si už ne­pa­ma­tu­ji, tu noc ale až do smrti ano.

Obrázek 14Tesla Color 423

Na obrázku čtrnáct je patrný první Československý stolní ba­rev­ný televisor Tesla Color, který se právě pro schopnost vy­kre­slo­vat barevně, stal obrovským hitem. A samozřejmě pro ne­sko­na­le omezený počet vyrobených kusů byl dost pod­pul­to­vým tovarem. Ukázkový příklad socialismu. Poptávka obrovská (kapitalistická) a nabídka malá (socialistická). Povšimněte si příkonu: 100 W. Z toho obrazovka spotřebovala přes polovinu. Pak byly ještě na „trhu“ sovětské Rubíny. Ty žraly 250 W. Ale konzumovat komunistickou propagandu chtěl každý, nejlépe barevně. A všechny další hnusy toho režimu. Hlavně, že byla Bohdalka, Dvořák, Nemocnice na kraji města a Žena pod pultem. A na magora Zemana jsem málem zapomněl.

Konec s televisory. Jsou stejně jen pro zlost. Je to nesmírný manipulační nástroj v rukou hrstky lidí a mj. i příčina duševní lenosti široké populace.

Obrázek 15Elektronky

Na patnáctém obrázku je — jen pro představu — snímek teh­dy běžných elektronek. I když jed­na z krabiček má značku Polam, elektronky jsou všechny čes­ké Tesly (myslím, že se pře­váž­ně vyráběly ve Valašském Meziříčí a v Piešťanech). Aby elektronka fungovala, musela se nažhavit. Podle způsobu žhavení se tehdy používaly řady E (6,3 V paralelně), vy­ža­du­jí­cí k napájení drahý transformátor, ne­bo řady P (400300 mA sé­ri­o­vě). Za pozornost stojí druhá baňka zhora, která slula Di­gi­tron. V baňce bylo zataveno 10 ko­vo­vých cifer, které se podle po­tře­by připínaly na proud a ten-který digit se pak na prin­ci­pu doutnavky rozsvítil.

Pokud jste se shodou okolností dívali na v současnosti re­pri­zo­va­ný televizní seriál „Roz­pa­ky kuchaře Svatopluka“, vzpo­meň­te si, jak kromě diváků, kteří hlasovali o variantách po­kra­čo­vá­ní dílu přímo v sále, pokaždé se nechávala hlasovat i ši­ro­ká veřejnost tak, že diváci měli buď rozsvítit, nebo zhasnout v pokoji a nějaký pán v centrálním dispečinku odečítal z dis­ple­je tvo­ře­né­ho právě zmíněnými digitrony o kolik spotřeba prou­du vzrostla/klesla. Pikantní na tom je, že o řadu let po­zdě­ji se dostala na světlo boží pravda, že tyto výkyvy spo­tře­by nebyly vů­bec měřitelné a pán si tam prostě jen „cin­tal pent­li“. Prostě to byl podvod na divácích: „Hla­suj­te si jak chce­te, a my si stejně uděláme, co budeme chtít my.“ Jak už to tak tenkrát(?) bý­vá­va­lo. J

A nakonec: Pan Vajíčko

Takže se podívejte na posledním snímku na pana Vajíčko, což byl, pokud nepamatujete, průvodce televizní reklamou na vý­rob­ky, na které jsme se společně v tomto cyklu dívali. Sa­mo­zřej­mě, s agresivitou dnešní re­kla­my to nemělo nic spo­leč­né­ho. Jím třináctý a poslední díl vzpomínání na staré vý­rob­ky, který se Vám, soudě podle reakcí, zřejmě líbil, právě skončil.

Mimo politické komentáře, ke kterým nám denní život přináší dnes a denně stovky ná­mě­tů, otisknu v průběhu času ještě asi patnáctidílný cyklus „Čím jsme jezdili“. Doufám, že ne­po­tě­ší jenom chlapy, ale i milé dámy spočinou okem laskavým na to, čím jezdily jejich ma­min­ky, ba­bič­ky nebo prababičky. Začnu tak zhruba před 5 generacemi. Na první pohled se zdá, že to je mnoho. Ale když uvážíte, že dosud žijí pamětníci těchto dob a že naše republika není starší, trochu z toho zamrazí.

Takže nezbývá než říci: „Král je mrtev, ať žije král.“