Bluegrass – historie

Na první pohled se zdá, že se jedná o jakousi modrou trávu, nebo v přeneseném slova smyslu (grass je i droga) o jakousi modrou drogu. A přitom jde o muziku.

Jestliže jsem psal někdy dříve o skupinách Rangers, Greenhorns a Spirituál Kvintetu, pak tyto české skupiny byly přinejmenším v počátcích ovlivněny americkou muzikou. Nejdříve tzv. western music, ze které se tady postupně vytvářely styly typu country, folk, a bůhví jaké další, včetně zatracovaných kotlíkářů.

Vlastně to ška­tul­ko­vá­ní nemám vů­bec rád. Muzika se podle mne dá dělit jen na dobrou, nebo mizernou a je jedno, kam žánrově spadá. Ale samozřejmě je to i otázka osobního vkusu.

Ale chtěl jsem psát o té modré trávě. Jak celá ta věc vznikla? Od 17. sto­le­tí se v dnešních hornatých státech USA Kentucky (Blue Grass State), Tennessee, Georgia, North Carolina a severněji ve státech West Virginia a Virginia usazovali přistěhovalci z Evropy, zejména z Anglie, Skotska a Irska, kteří do vznikající nové Ameriky přinesli i své kulturní dědictví, zejména národní hudbu. (A slyšíme ty horaly v typicky bluegrassových písních: Appalachian Mts., Blue Ridge Mts., Cumberland Mts., Smoky Mts., Allegheny Mts.) Z těchto vlivů vznikly právě základy bluegrassu, čili původních národních nápěvů, ovšem v interpretaci lokálními hudebními nástroji. Sám název snad vznikl z odstínu trávy lipnice (lat. Poa), která má v květu namodralý tón.

(A není bez zajímavosti, že dobro, předchůdce dnešní steel-kytary, prav­dě­po­dob­ně zavlekli do Ameriky Slováci. Jde o vynález slovenského přistěhovalce Johna Dopyery, a název není odvozen od slova dobrý, což je pro nás Čechy lákavé, ale ze složeniny DOpyera BROthers).

Do svérázné ná­rod­ní hudby při­stě­ho­val­ců, i přes lpění na tradicích, pro­nik­ly vlivy černošské hudby, jazzu i spi­ri­tu­á­lů. A začal vzni­kat své­byt­ný útvar bluegrassu. Zatím se této hudbě říká mount­ain music (hor­ská muzika) nebo hillbilly music (volně: hudba hor­ských balíků). Jejími průkopníky se stávají Vernon Dalhart, Carter Family, Woody Guthrie a další. Používá se běžně banjo, housle, ve dvacátých letech se v tanečních kapelách objevuje i kytara a hraje se i na mnoho dalších nástrojů.

O málo později se vynořuje osobnost Earla Scruggse, který do této hudby vnáší nový styl hry na banjo. Dodnes je jeho škola hry na banjo ctěna všemi banjisty.

Osmadvacetiletý William Monroe zakládá už v roce 1939 skupinu Blue Grass Boys. Dnes je označován za „otce bluegrassu“. V počátcích hraje se svým bratrem Charlie (mandolína). Z jeho vysokého tenoru je odvozeno i typické označení blue­grassového zpěvu: „high lonesome sound“.

Ze stavu, kdy každý hrál na co uměl, si Bill Monroe vyhmátl pět charakteristických nástrojů bluegrassu: banjo, kytaru, housle, kontrabas a mandolínu.

V roce 1944 nastupuje k Blue Grass Boys Lester Flatt, který přináší svůj typický „G-run“, tedy vyhrávání figur na basových strunách kytary (a hodně by o tom uměl vyprávět „Pade“ Havránek z Fort Ha­zar­du, blahé paměti.)

K Billovi Monroe ne­při­chá­zí nikdo menší, než výše zmíněný Earl Scruggs (* 1926) s banjem. Jeho dílem je tříprstý styl hry, tzv. pikování.

(A opět zajímavost: v Čechách se ještě v šedesátých letech hrálo na tenorové (dixielandové) ban­jo a posluchači nahrávek z Ameriky se marně snažili napodobit jedinečný zvuk pikovaného banja. Než zjistili, že američtí hráči mají jiné banjo, se zkrácenou pátou strunou. První pětistrunné banjo měl u nás asi Jiří Tichota ze Spi­ri­tu­ál Kvintetu někdy v roce 1962. Za zmínku ještě stojí, že původní potah banja byl z oslí kůže. A stačilo sebemenší navlhnutí a banjo bylo beznadějně rozladěné. Až zavedení tzv. „everplay“ ozvučnice z plastu vneslo do tohoto nástroje stabilitu.)

Tuto nejslavnější sestavu Blue Grass Boys z let 1945 – 48 tvořili ještě hou­sli­sta Chubby Wise a basista Cedric Rain­wa­ter.

Po roce 1948 se sestava rozpadá a vznikají formace Lester Flatt a Earl Scruggs & Foggy Mountain Boys. V sedmdesátých letech se rozpadá pro osobní rozbroje i Foggy Mountain Boys. Přesto však osoba Billy Monroe zůstane setrvalým pojmem ve vývoji tohoto směru muziky.

Za důraznou zmínku stojí ještě postava Doc Wat­so­na, slepého kytaristy, který se v oblasti bluegrassu stal při­nej­men­ším legendou a opět jeho škola hry na kytaru je základním fundamentem ovládání tohoto nástroje po celém světě. Samozřejmě, páně Jirmalova škola hry na kytaru se týká koncertního pojetí kytary, ale bluegrass není koncertní hra na nástroj.

Koncem pa­de­sá­tých let sláva blue­grassu pohasíná pod tlakem rock and rollu a kultu Elvise Presley. Až zájem mladé generace o kořeny umění vrací bluegrass zpět na výsluní, kde zůstává dodnes.

Pravda, dnes je bluegrass poněkud znečištěn různými bicími, syntetizátory, baskytarami a po­dob­ný­mi mo­der­ní­mi vy­mo­že­nost­mi.

Z klasického blue­grassu se postupně vydělují jakési new­grassy a další formy (Newgrass Revival, Skyline, Strenght in Numbers nebo Grant Street String Band či The Northern Lights).

A stojí za to zmínit i další pozoruhodné formace, např. Seldom Sceene, Hot Rize, New South, Tasty Licks, Country Gentlemen či Nashville Bluegrass Band. A samozřejmě sólisty jako Sam Bush a David Grisman, kytaristu Tony Rice či baskytaristu a zpěváka John Cowan. Mezi bluegrassové houslové virtuosy patří Kenny Kosek či Vassar Clements. Tony Trischka a Bela Fleck jsou banjovými mistry a nesmíme samozřejmě zapomenout na geniálního hráče na dobro Jerryho Douglase.

Bluegrass se dnes hraje po celém světě, dokonce i v Japonsku.