Shrňme si fakta. Po bitvě je sice každý generál a my nemáme možnost srovnání pro chování v této krizové situaci s minulostí a nemůžeme si být jistí, že byla-li by u vlády jiná politická strana, vypadalo by to jinak. Vycházejme
však z faktů. O tom, že se Čína začala zmítat v koronavirové epidemii, jsme věděli již na konci minulého roku i my, kteří nemáme v popisu práce hlídat a sledovat situaci a včasně na to reagovat z důvodů vyšších zájmů. Už když se připravovala zásilka materiální pomoci pro Čínu, bylo mi jasné, že pro ně je námi zaslané množství jen symbolické gesto. Udělali bychom lépe, kdybychom se sami začali zodpovědně zásobovat a připravovat na to, co zřejmě brzy nevyhnutelně přijde.
O tom, že nám ministr zdravotnictví 28. ledna 2020 lhal, že jsme připravení a že máme všeho dost, již také není potřeba dlouze hovořit. Je to standard současné vlády, mlžit, lhát a čekat, zda se to nějak zvládne. Jenže teprve kritická situace ukáže, že nelze lhát donekonečna a že jsou situace, kdy i lháři narazí. Shluky náhodného generátoru slov, jak vnímám projevy současného premiéra, nedávají vůbec smysl. Vždy lituji v pravém dolním rohu ony dámy, které zprostředkovávají přenosy pro neslyšící. Já sama mám co dělat, abych pochopila, co je obsahem sdělení. Premiér svou funkci nezvládá ani tentokrát. Budiž současné vládě k dobru, že aspoň v jednom zůstala při smyslech a řídí se radami epidemiologa Prymuly.
Naprosto souhlasím se všemi opatřeními, s nimiž vláda přišla. Ovšem má to zase své ale. Nemuseli to tak kouskovat, mohli být hned zkraje striktnější a hlavně mluvit pravdu, více komunikovat s jednotlivými institucemi i s opozicí, veškerá politika tu měla jít stranou. Ale zaplaťbůh za tyto kroky. Navzdory této písni, kterou pěji, však nutno říct, že jen stěží lze odhadnout, bude-li to mít nějaký efekt. Všechna ta opatření by totiž fungovala jinak, pokud by byl ten zmíněný materiál a zásoby a potřebné složky mohly fungovat bez potíží. Takto jen čekáme a mrháme časem, který jsme si díky opatřením zajistili. Víme dobře, že čísla, jež jsou v médiích o počtu nakažených, neříkají zhola nic. Nedostatkem testů není možné zjistit ve většině hlášených případů, kdo je vlastně pozitivní, a tak se toto číslo stalo pouze prázdnou cifrou. V Olomouckém kraji žádné případy včera nepřibyly, den předtím se zavřelo 21 obcí. Ale jak by mohly přibýt, když není čím lidi testovat. Doufejme, že se to s právě přicházející zásilkou změní. Docela mě nezajímají informace o tom, zda ve 12:00 premiér poslal SMS tomu a tomu a mluvil s ním přesně tolik minut. Řekněte mi, až to tu bude.
Ale o tom by šlo dlouze psát, všichni na to máme nějaký pohled. S čím si však žádná vláda, žádný doktor, prostě nikdo neporadí, je svědomí a zodpovědnost nás občanů. Přestože nemám důvod řadit se mezi potenciální nakažené, nejevím známky, tak ani tehdy si nemůžu být jistá a ani tomu nechci jít naproti. Ve chvíli, kdy ve svém okolí máte lidi, kteří jsou ať už vlivem onkologické léčby, nebo z jiných důvodů, vysoce ohroženou skupinou, jímá vás skutečně hrůza a strach, že byste je mohli nakazit. Co já, já to nejspíš přetrpím, když to chytím, ale co moji rodiče, co moji blízcí? Ne, nemám důvod teď někde chodit. Nemusím každý den pro čerstvý rohlík. Od pátku jsem nebyla za plotem, protože nemám důvod. Až půjdu nakoupit, vezmu si roušku a udělám to velmi rychle. Chtěla bych navštívit rodiče, chtěla bych dál dělat všechny aktivity jako doposud, ale počkám si. Důležité je, abychom nikomu neubližovali svou lehkomyslností. Nacházíme se v době, kdy stejně většina lidí žije velmi aktivní život na sociálních sítích, tak proč nezůstanou doma a necvakají si do mobilu?! Proč někam chodí? Chápu nutnost navštěvovat práci, pokud nemohu pracovat z domova. Ale nechápu, proč bylo za obtíž natáhnout si něco přes obličej, když se to doporučovalo. Stejně tak nechápu, proč když se vyhlásí karanténa nějaké obce, najdou se tací, že natajno utíkají přes málo známé trasy. Takhle si nepomůžeme, to, že něco obejdeme, tím se z toho nedostaneme a jen druhé ohrožujeme. Když se ty obce za dva tři týdny z toho dostanou, otevřou své hranice a zase je navštíví někdo rádoby chytřejší než jiní, co na nic nedbá, můžou být opět tam, kde byli. Moc vás prosím, je skutečně tak náročné zůstat doma a chodit mezi lidi co nejméně? Čtěte si, hrajte hry, pečte, vařte, choďte na izolované procházky s těmi, co s nimi bydlíte, ale vždy zahaleni tak, abyste nikoho neohrožovali. Vydržme to, ty roušky lidé nešijí jen tak, je tady moc velká spousta lidí, kteří pro nás riskují – lékaři, hasiči, lékárníci, prodavači… nejde to vyjmenovat, buďme jim schopni vrátit to, že oni musí mezi nás. Čím dřív dokážeme být ukáznění, tím dřív se celá situace bude dát řešit. Copak jsme skutečně národem, který dokud mu nebudou hrozit tresty, pokuty, dokud neuvidí, že lidi umírají, není schopen přemýšlet a zachovat se zodpovědně? Upozaďte sebe, své ego a sobeckost. A tak – naštěstí už ode dneška povinně – ROUŠKY VŠEM!
