Nedávno se v médiích hovořilo o tom, že lidi často zanevřou na pěkné restaurace nikoliv kvůli špatnému jídlu, nýbrž kvůli nepříjemné obsluze. No musím říci, něco na tom rozhodně je, ne-li víc, než bychom čekali.
Dodnes mě traumatizuje vzpomínka z dětství na jednu opravdu „povedenou“ servírku, která nás s kamarádkou (když jsme ještě do pěti neuměly počítat a rodiče nám dali peníze, abychom si užily senzační odpoledne u smaženého sýra (neoficiálního českého národního jídla), obsluhovala v jedné nejmenované restauraci, která dnes již není v provozu (hm, divné...).
Tedy předně – dvě sotva náctileté holčičky nebyly pro tuto paní zřejmě ničím vzrušujícím, takže znuděné odfouknutí a slova, která mohla znít stejně dobře jako: „Co si dáte?“ nebo „Táhněte!“, mě vyděsila! Tak tohle už fakt nikdy! Ani ve 12, ani v 50 letech! Oplácaná silueta ve vyčvachtaných pantoflích, s otráveným výrazem, ústy křivějšími než paragraf, která si neustále přejížděla přívěškem po řetízku sem a tam, čímž nám zřejmě odpočítávala zbývající čas, než nás předhodí lvům, je odstrašujícím případem všech podniků! A musím přiznat – možná že dokážu snáze odpustit trošku připečený plátek než ty tragické výrazy za trest pracujících číšníků a servírek. Zavřít je za mříž, byli by doma…
Z vlastních zkušeností, neboť občas vypomáhám své mamce v pizzerii, kterou vede, musím říci, že úsměv je balzámem na duši pro každého hosta – bručouna, šťouru i pohodáře. Je pravda, že když obsluhujete dnes a denně od nevidím do nevidím, tak vás každý sebemenší bručoun a šťoural stojí hodně sil, ale na druhou stranu, je to výzva. Alespoň tak to vnímám já.
Pro zkušenost netřeba chodit daleko. Zrovna minulý víkend přišla do pizzerie na oběd partička seniorů - inu, první udivení, které je čekalo, že v pizzerii mají k jídlu pizzu a ne guláš či řízek. Světe div se, to je jako kdybych byla překvapená, že mi v pekařství nabídnou housku a ne lak na vlasy. Nutno podotknout, že tohle není doména pouze seniorů, taková udivení zažívají i jiní návštěvníci různých věkových kategorií. Poté co je přejde šok a zjistí, že v daném městečku se stejně jinde neobčerství a museli by jinam, smíří se s představou kulaté pochutiny, ovšem zcela otráveně. A to je první věc, nad kterou se musíte povznést, už proto, že z vlastních zkušeností vím, že jakmile si naplní bříška, jsou překvapení, jak si pošmákli. Takže úsměv a jedeme dál… :)
Tuto hozenou rukavici jsem tedy nezvedla a vrhla se na další výzvu. Nejnáročnější stařenka si objednala černý čaj za 15,- Kč. Nuže rozhodla jsem se pro protiútok. Nazdobila jsem veliký hrnek se všemi serepetičkami na tácek, přidala citrón (to jen kdyby to náhodou nevyšlo, tak aby měla ten obličej ještě kyselejší :-)) na zvláštní mističku, vše naaranžovala a vydala se kupředu. Babče se rozzářila očka, že jsem myslela, že na mě blýsklo světlo na konci tunelu. Udělalo jí to ohromnou radost, žádná malá sklenička, všechno načančané a ještě s úsměvem. A tak jsem odcházela a za mnou znělo: „No to je krása. Takový veliký hrneček a ještě s citrónem, to jsem jinde vůbec nedostala, když jsem si neřekla.“ A tak jsem věděla, že má snaha bude mít dobrý konec. Po pizze mlaskali, ještě když odcházeli, a čím víc jsem se u nich nachomýtla, tím více si se mnou povídali – a co byste řekli? Vždyť oni byli ve skutečnosti velice milí! Stačilo překonat první dojem…
Zažila jsem opravdu nepřeberné množství otrávených lidí, kteří nakonec odcházeli spokojení, ba co víc, a to je skutečně věc, která potěší, zase se vrátili a napříště už jenom s úsměvem a vlídným slovem. Stačila ochota a přívětivost…
