Máme štěňátko, fakt pěkný, ňuňavý a takový to muchlovací. Jmenuje se Bella. Jen nechápe, že je teď taková zvláštní doba. Že se nemůže družit s lidmi a srocovat se do větších skupin. Ne snad kvůli sobě, ale kvůli tomu, že na sebe
váže příliš pozornosti a lidi zapomínají na svou novou roli magnetů, vyzařujících pouze odpudivou sílu. V praxi se to projevuje tak, že kdekoliv dotyčný chodí, druzí se od něj neustále odsouvají, a to minimálně na vzdálenost dvou metrů.
Ještě zkraje měsíce, před vyhlášením nouzového stavu, jala se naše plyšová slečna, jak se sluší a patří, pozdravit sousedy a oznámit jim, že je tady nová. V první fázi nedošla příliš daleko. Sotva vypadla z živého plotu, který z venkovní strany ohraničuje klasický plot drátěný, jenž měl v jedné části malou vůli, zakopla o ni na ulici první sousedka. Nevědouc však, jak pejska vrátit zpět, protože přehodit tak vysoký plot nebylo rozumné, napadla ji jednodušší varianta. Vyslat malou na pozdrav k druhým sousedům. Dala jim ji za plot, který to umožňoval, a pokračovala za svým cílem. Naše malá byla v sedmém nebi, to se ví. Měla nové kamarády. Druhý soused hned věděl, odkud jsou ty psí oči, a zavolal nám, že pejska máme u nich. Užili si spolu báječnou hodinku, než jsme se vrátili. Tedy z pohledu štěněte určitě, nehnula se od souseda ani na krok. Vzala jsem upečený koláč a šli jsme sousedovi poděkovat. Pak jsme upravili místo údajného úniku a doufali, že vše je zažehnáno.
Že se mýlíme, jsme zjistili druhý den. Byli jsme oba s přítelem zabraní do své práce a nechali štěňátko úřadovat na zahradě samotné. Mohlo nám být jasné, že když teď má tam venku nové kamarády, bude se k nim chtít ve volných chvílích vracet. A tak se taky stalo. Jenže tentokrát se tahle psí slečna dostala ještě dál. Asi po hodině vylezl přítel ven a čtyřnohý parťák nikde. Nastala panika. Započalo pátrání. Já si vzala zahradu a přítel vyrazil do ulic. Nemusel pátrat dlouho. Hlouček seniorů o kousek dál poblíž domu s pečovatelskou službou byl příliš nápadný. Pozornost strhávalo také auto městské policie stojící vedle nich. Bylo to jasné. I tam probíhalo velké pátrání. Čí je ten pes? Senioři si ji s potěšením hladili a postupně se jich sdružovalo víc a víc. Pak se přidala městská policie, již náhodně utvořená parta lidí po půl hodině tápaní, kdo je majitelem, zavolala.
„Dobrý den, to je můj pes. Ona nám asi utekla,“ povídá přítel. „No ona mi málem zakousla mého psa!“ řekla dramaticky stařenka s čivavou. „Ale Máňo, vždyť je to ještě štěňátko, chtěla si s ní jen hrát,“ řekla stařenka stojící vedle. Uprostřed dění stála plyšová Bella, tetelila se blahem, s pusou od ucha k uchu, vyplázlým jazykem a tulící se k páníčkovi. Strážníci uzavřeli detektivní pátrání zjištěním, že je čipovaná, popřáli všem hezký den a všichni jsme se v poklidu rozešli. Někteří si ji ještě naposledy pomazlili a vrátili jsme se zase domů. Tam jsme vyčíhali skutečnou slabinu, kudy nám utíkala, a překazili její družení s lidmi.
Dnes už by to ani nešlo. Nemá roušku. Od dob karantény trávíme více času na zahradě. A když už s ní vyrážíme na procházku, snažíme se hned uniknout do méně navštěvovaných míst, neb to štěně a její kukuč prostě smývá hranice podezřívavosti, že jste přenašečem zákeřného viru, a způsobuje, že se kolemjdoucí za vámi vrhají a chtějí si ji hladit. Ona si o to fakt umí krásně říct.
